Bylo to někdy v šedesátých létech při letním šoulání se třpytkou. Spouštěl jsem se tehdy přes husté maliniště na pravém strmém břehu, kde jsem vždy tušil velké štiky, když při pohledu, pod sebe jsem úplně ztrnul. Pode mnou v malé zátoce asi pět metrů od břehu stála nad hlubinou štika. Úplný kolos! Bylo to jako zjevení, něco zcela neuvěřitelného a neskutečného.
Pozoroval jsem ji se zatajeným dechem a snažil se vtisknout si do paměti podrobnosti tohoto tvora. Ohromila mě nejen délka, jistě 1,5 m i samozřejmě i šířka hřbetu. Nejméně 25 až 30 cm, možná i víc. A to břicho, jeho výška snad 35 cm. Zdálo se to naprosto neskutečné. Hlava téměř půl metru, strašné oči a otvírající se skřele při jejím dýchání, připomínala vzhled krokodýla. Něco hrůzného až neskutečného.
A tak přemýšlím. I kdyby byla na prutu, nemůže ji nikdo a nikdy zdolat. Je to nepřemožitelný tvor, jako sama příroda. Jak je nádherná. To fantastické zbarvení, tmavozelené, přecházející dolů do žlutá a ten ocas jako lopata a jak se báječně vlní. Nezbylo než se dívat a dívat v bezmezné úctě a obdivovat. Málem jsem klesl na kolena, tak jsem byl okouzlen. Nemělo smysl nabídnout jí můj směšný plíšek. Byla naprostým pánem situace. Snad něco vytušila začala se zvolna propadat do hlubiny, až se ztratila.
Stál jsem okouzlen a šťasten, že jsem spatřil takového predátora našich vod. Když jsem pak popošel dál, spatřil jsem další dvě nejméně metrové štiky, stojící podél břehu, ale věřte, vůbec jsem neměl chuť na nějaký lov, jen jsem se díval, dokud se i ty neztratily s pohrdáním nad nějakým človíčkem. Vzpomínal jsem pak skoro denně na toto setkání a maloval si všechno před svým zrakem. Až jednou jsem se přece jen vypravil znovu, vzal k tomu odvahu, což kdyby přece jen?
A tak jsem si vybral starý vláčecí ocelový prut, starý Stabil, vlasec 0,50 a několik okounků, samozřejmě jaksepatří trojháky na lanku. Došel jsem k tomu místu, stál jako pěna a pozoroval do všech stran. Nic se nedělo, nic nebylo vidět, bylo jen takové zvláštní jakési dusné šero. Připravil jsem si svůj lovecký „vercajk“ a zahájil s malou duší útok. V největší tichosti jsem se spouštěl se stráně nad ta tajemná místa.
Naštěstí již klesla voda natolik, že bylo možno stát na jakémsi břehu. Měl jsem sice připravený vylovovací hák, ale ve skutečnosti jsem se na tom úzkém břehu třásl strachem. Konečně jsem se odhodlal k akci. Jaká to hrozná voda, tmavá hlubina svažující se kamsi do vodních pekel. Nahodil jsem asi patnáct metrů od břehu před sebe a táhl s rybku k sobě. Sotva však popojela pár metrů, ucítil jsem, jak ji „něco“ draplo a zvolna to jelo ke mně.
Je těžké reprodukovat pocity v takovém okamžiku. Myslím aspoň, že jsem zvolna navíjel a při tom cítil, že něco tam dole pod vodou jede blíž a blíž. Již se to přiblížilo asi na pět metrů od břehu, pak mě to začalo míjet. Šňůra řezala viditelně vodu, už to poodjelo pár metrů za mě, je třeba něco už dělat. Najednou cítím zase ten strach z toho pod vodou a váhám. Pozor, tam dál je nějaký svalený stromek pod vodou.
Napínám lépe vlasec, v tom jsem ucítil „to pod vodou lépe, přibrzďuji, trnu hrůzou, co se stane. Hlavou mi bleskne, vždyť mě to strhne do vody! Pojednou je mi jedno, jak to dopadne a už tedy sekám. Panebože, to je tah! Smýklo to se mnou dopředu, snažím se odbrzdit, pozdě. Prasklo to téměř bez hluku jako nějaká nit. Zespodu se vyvalila obrovská vlna, v kruzích to zmizelo do hlubiny. Stojím ohromen a dívám se na prut se zbytky vlasce a vlastně jsem rád, že to tak dopadlo.
[easy-tweet tweet=“Vzpomínka na obrovskou štiku z Kružberku“ template=“qlite“]
Dovedu si představit tu hrůzu na šikmém břehu s nemožností se něčeho chytit. Sedl jsem na břeh pod srázem a seděl dlouhou dobu. Prasklo to přirozeně v uzlíku, pozdě jsem uvolnil brzdu; nečekal jsem takovou strašnou sílu a v takovém mžiku. Bylo to něco opravdu fantastického, tak fantastického, že se nedá vůbec vylíčit, co všechno jsem v té chvíli pocítil, jaká vlna úžasu a radosti se ve mně převalila, že se to vůbec stalo a nakonec bolest.
Hlodavá a úplná ze ztráty toho tajemného, k němuž jsem byl tak blízko, dokonce při prvním nahození, pýcha, že jsem dobře odhadl místo, čas, že jsem vlastně přece jen vyhrál nad přírodou a jejím majestátním tvorem. To se nedá vůbec vylíčit. Je to pouze moje radost, ale nadosmrti i moje příjemná bolest. Díky však i za tu bolest, která je tajemstvím té největší radosti.
