K tomu rybníčku nás chodilo jen pár. Byl daleko od vsi, uprostřed lesů, ticho a klid, zkrátka kousek rybářského ráje. Chodilo se tam spíš za rybami než na ryby. Jednoho teplého červencového podvečera mezi nás náhle přišel rybář, kterého nikdo neznal. Sedl si stranou za vrbový keř a za chvíli vykukovala za keřem špička prutu.
Choval se tiše, vůbec nás nerušil, ale přesto budil naši pozornost. Vždyť za ta léta, co tady chytáme, zde nikdo cizí nebyl. Bylo to tak podivné, že náš hovor začal váznout a my se pomalu vytráceli. Jenom on seděl klidně dál. Druhý den, sotva jsme se sešli u rybníčku, jsme živě rokovali o včerejší návštěvě. Než jsme stačili dojít k nějakému závěru, byl tu zase.
Opět si sedl na místo za keřem a choval se stejně jako včera. Tak se to opakovalo několikrát, až jsme se rozhodli, že ho trochu „oťukneme“, co je vlastně zač. „Tak jak to jde?“ přistoupili jsme jednoho dne k němu se starým Trnečkem a obligátní otázkou. „Dobré je to,“ odpověděl neutrálním hlasem. „A kterej vy jste, že jsme vás tu nikdy předtím neviděli?“ vypálil starý Trneček.
Byl vždycky mimořádně zvědavý a vždy šel rovnou k věci. „K někomu sem jezdíte, nebo jste tu koupil chalupu?“ „Kdepak, já sem jezdím jenom na ryby.“ „To musíte jezdit z daleka, když vás tu nikdo nezná?“ „Máte pravdu, z daleka.“ Dědkovo vyptávání se mi zdá trochu neomalené. „A jak je to u vás s rybami?“ ptám se. „U nás ryby vůbec nejsou,“ odpovídá smutně. Asi bude odněkud ze severu, napadá mě.
„No jo, někde je to opravdu hrozný. Ale ani tady už to není jako dřív,“říkám nostalgicky. „Tady je moc krásně,“ odporuje mi. „U nás nejsou ani ryby, ani zvěř, ani lesy, vůbec nic,“ pokyvuje vážně hlavou. Je mi ho líto. „Ale cajk máte pěkný,“ chci ho trochu potěšit. Už chvíli pozoruji jeho udici. Prut tenký jako tužtička, žádný naviják, žádná očka a vlasec není skoro vidět.
Trochu zvláštní. „To jsem si sám udělal. U nás se rybářské náčiní nevyrábí. Není co chytat.“ „Je to pěkný, ale moc slabý,“ hodnotí prut dědek Trnečků. „Větší ryba to musí urazit jako nic. Proti našim bambusákům je to opravdu titěrné.“ „Ba ne, to nepřetrhne žádná ryba,“ odporuje neznámý. Dědka to dohřálo. „Vždyť tam máte desítku a ještě k tomu bez navijáku.
To utrhne snadno trochu větší plotice.“ Neříkal nic. Stoupl si, vzal prut do ruky a přitáhl vlasec, abychom jej viděli zblízka. Vzal vlasec do ruky. Kdepak desítka. Měl jsem pocit, že mám v ruce vlásek malého dítěte. Trochu jsem zatáhl. Vlásek se napnul, ale nepovolil. Zatáhl jsem víc – a nic. Zabral jsem konečně pořádně, ale kdepak. Spíš bych si přeřízl ruku. „To není možný,“ divím se. „Co je to za materiál?“
„Dysent.“ Koukáme na sebe s dědkem trochu vyjeveně. „To nemůžete znát,“ dodává neznámý. Už je toho na nás moc. Nevíme, kdo to je, odkud je a teď nás chce ještě poučovat. „Odkud vlastně jste?“ ptám se dost naléhavě. Podíval se na nás, jako by měl prozradit státní tajemství, povzdychl si a řekl: „Z Promyxonu, souhvězdí Eris,“V tom okamžiku nám bylo všechno jasné. Je to blázen. A nebo si z nás utahuje. „Ukažte nám povolenku!“vyzval ho ledově Trnečka,mimo jiné také člen rybářské stráže.
„Žádnou nemám,“ odpověděl tiše. „Tak koukej, mladej,“ začal mu Trnečka tykat, „vyklop honem, co jsi zač a žádný báchorky.“ „Říkám vám pravdu, věřte mi. Skutečně nejsem ze Země. Naše planeta byla kdysi jako vaše. Ted jsme však mnohem vyspělejší než vy. Jenomže jsme za to zaplatili velkou cenu. Zcela jsme si zničili životní prostředí. Naše města jsou pod velkými průsvitnými poklopy, kde se uměle vyrábí kyslík. Jinde se žít nedá. Létáme vesmírem a hledáme planety, kde by se dalo žít volně, bez kopulí.
Kromě vaší jsme ale dosud žádnou jinou nenašli. S vámi se ale nesmíme stýkat. Máte zde nemoci, které my už neznáme.A pak máte zbraně. Ty my už také nemáme. Dokud tyto věci nezmizí, nesmíme se s vámi spojit, rozhodla naše vláda. Zatím vás jen pozorujeme z našich létajících stanic.“ Je to pohádka, ale zajímavá. Rozhoduji se, že budeme ještě pokračovat.
„Jak je tedy možné, že mluvíte česky?“ „Můžeme mluvit kterýmkoliv jazykem. Máme speciální stimulátory, které nám to umožňují.“ Ukazuje nám přístroj zavěšený na krku ne větší než zapalovač. „A jak jste přišel na to, chytat ryby?“ ptá se dědek a jeho hlas nezní už tak hrozivě. „Otec mi říkal, že můj pradědeček byl náruživý rybář. Sehnal jsem si starou literaturu a tam se dozvěděl, co to vlastně je.
Udělal jsem si udici a jel to k vám vyzkoušet.“ Udivuje mě, jak pohotově si dovede vymýšlet. „Chytil jste už vůbec něco?“ ptám se zvědavě. „Zatím ne, ale nevadí mi to. Je tady tak krásně.“ „Bodejť by chytil, podívej se na to těsto,“ říká pohrdavě dědek a ukazuje mi bílou hmotu, na kterou náš mimozemšťan chytá. „V knihách píšou, že se chytalo na žížaly, na hmyz nebo na těsto. Žížaly ani hmyz u nás nejsou a těsto říkáme tomuhle.“
Vypráví tak přesvědčivě, že bychom mu skoro uvěřili. Jenomže lehce ho přesvědčíme, že lže. Nu což, alespoň nás pobavil. „Když je to tak, jak říkáte,“ povídám s úsměvem, „ukažte nám tu raketu, v které jste přiletěl!“ „Pojďte, stejně už musím letět. Jenže raketa to není.“ Následujeme ho a za jeho zády si s dědkem vyměňujeme významné pohledy. Je to cvok, to je jasné. Nedaleko rybníka, na palouku mezi houštím stojí malé auto. Teprve když přijdeme blíž,vidíme, že to auto není, ale těleso jako velká čočka s kulatými okny.
Zkoprněli jsme. On to nakonec není blázen. Chvíli nás pozoroval a pak smutně povídá: „Tak se tady mějte hezky.“ Dědek se trochu vzpamatoval. „Počkej, ty opravdu odletíš?“ „Opravdu.“ „A víš co,“ říká náhle děda, „přileť zase někdy.“ Poprvé se usmál. „Přiletím, určitě.“ Pak skočil do svého hvězdoletu, tiše to zabzučelo, kolmo to zasvištělo a nebylo nic. Připadal jsem si jako ve snu.
„No co koukáš,“ prohodil dědek Trnečků, „nediv se mu, že od nich utíká. Mne by to taky nebavilo bydlet pod pokličkou a nemít možnost chodit na ryby. To by nebyl žádnej život.“ „Až zase přijde, dám mu kus svého těsta,“ říkám dědkovi a ten přikyvuje. „A ostatním nic neříkej, co je zač,“ nakazuje mi. „Stejně by tomu nevěřili a ještě by ho měli za blázna.“ Spiklenecky jsme na sebe mrkli a zvolna šli ke svým udicím.
