Úhoř vstupoval do mých klukovských let jako čarodějovo dílo. Představoval jsem si ho, jak se protahuje v černo kněžníkově dílně po boku černých kocouru, sov a hadů. Dlouho jsem neměl tušení, jaké dobrodružství provází jeho skutečný život. Ostatně klíč k rozluštění složitého soustrojí úhořích životních projevů sotva kdo někdy nalezne. Je to dobře. Věci tajemné, zrozené v pravěkém klínu přírody, zaplňují poklady našeho srdce často bohatěji než to, co jsme už pojmenovali a naskládali do škatulek lidského vědění a jistot.
U nás jsme dlouho věřili, že úhoří krev je plna jedu a působí jako hadí uštknutí. A stokrát běda, vstoupí li do lidského oka. Přesto mi táta jednou dovolil, abych ouhoře vykuchal. Jako obvvykle se to dělo pracně, žádnou perfektní metodu usmrcení nebo znehybnění téhle klouzavé potvůrky jsme tehdy neovládali, ouhoř se vždycky točil, svíjel a bránil se opustit tento nevděčný svět. Zajel jsem nožem pod jeho kůži a trefil se do ouhořího srdce. A to, nabité krví a tepající jako malé perpetum mobile, odpovědělo.
Krev prudce vystříkla a zalila mi oko. Rozbrečel jsem se jako siréna, a bylo proč. Prudká rezavá bolest mě zbavovala smyslů. Zoufale jsem nechtěl oslepnout a všem doma z toho bylo zle. Řval jsem, běhal po dvoře jako smyslu zbavený, všechno živé prchalo z mého dosahu, naši mi máchali oko ve vodě, až mě máma dotáhla k doktorovi. Šmejdil mi v oku, proplachoval ho, mazal a obvazoval, já trpěl a zaříkával se, že už nikdy nechci mít s ouhořem žádné pletky.
Ale za par dní se mé oko zase usmívalo na svět a já se rozhodl, že to s tou jedovatou krví bude přece jen jinak. A sliby, že jsem se s ouhoři navždy rozešel, rychle roztály. Má setkáváni s ouhoři patřila vždy do kategorie mimořádných. I když pro nás kluky bylo mimořádným kdeco. V době po první světové válce přežívaly na Nežárce a na Lužnici ještě poslední slupy. Jeden z nich dožíval svůj stařecký věk ha boku Gáblerova mlýna. My jsme se tam stahovali jako vosy na sládnoucí hrušky a v lézali jsme tajně do jeho dřevěného řečiště, uléhali na plánky dna a s rozkoší se opíjeli podivuhodným děním pod slupem.
Hrouzky, plotice, okouny a celý ten mokrý mikrosvět jsme znali jen jaksi zpovzdáli, když nám při kálení otukávali špičky prstů, když jsme je odepínáli z háčku nebo na ně sahali pod kládami, pod kamením a pod břehy. Vidět je ale v důvěrné rodinné pospolitosti, jak postávají s vlnícími se tělíčky proti proudu, protahují se kolem sebe, ozobávají ořasené balvánky, dívat se na ně skrze okénka dřevěného mřížoví pár centimetrů nad vodou a vcházet tajně do jejich soukromí, to bývalo jako prožívání zázraků.
Jinak ale tomu bylo, když se táhlo na slup. Ten se pak proměňoval v přísně séřežený objekt. Jen někdy se nám podařilo přihlížet, jak mlynář vylovuje z bedny na konci slupu keserem nádherná těla úhořů, výstražně se po nás dívá a bednu pečlivě zamyká. Tohoto převelkého divadla jsme byli hodni jen jako diváci, a to ještě na nejzazších galeriích k stání. Jinak prostor Gáblerova mlýna byl naším teritoriem. Velcí rybáři, jichž nebylo tehdy víc než prstů na jedné ruce sem nechodili. Chytat v rozdováděné mělké vodě bylo pod jejich úroveň.
Byl to vysloveně klukovský revír. Nežárka nám tu hrála po jezu a po kamení jako na harfu, chválila život, trylkovala a preludovala nejkrásnější muziku našich let. Začaly prázdniny, škola uzavřela své brány a nám zajásala vstříc fanfárami svobody. Přinesl jsem jedničky a doma to oslavili tím, že mě pustili na celý den k řece. Odpoledne jsem seběhl přes Malé náměstí dolů ke Kláskům a do mých očí vpadl kolotoč kluků kolem slupu. Kroužili v jeho blízkosti jako supi kolem dohasínající kořisti. V jedné z dřevěných noh byl uvázán a obložen kamením mrtvý dlouhý úhoř.
Proud hladil jeho prosvítající stříbrně břicho a pozornosti kluků uniknout nemohl. Ti si ale netroufali nic podniknout. Hra trvala hodiny a se ztrácející se odvahou vytrácely se i nápady, jak se k téhle lákavě nabízející se kořisti dostat. To až do chvíle, než přišel můj kamarád Láďa. Láďa žádný rybář nebyl, ale často mě doprovázel na mých toulkách po mokrých savanách Nežárky a já mu přiděloval nějaké ty přebytky soukromého hospodaření na vodě, plotice, tlouště a podóustve, jimiž se řeka hemžila.
Beránkovi sousedili s námi a byla to nadmíru spořádaná rodina. Láďův otec byl faktorem na strážském skladě pod mlýnem, kam se svážely z okolí klády, pouštěly na vodu, vázaly ve vory a odkud je strážští voraři plavili do Prahy. I tahle starodávná robota byla pro nás spjata s dobrodružnou poezií kolem ryb. A mě připoutala k Láďovi. U Beránků měli ryby rádi a byli vděčni za vše, co vonělo šupinami A tak jsem tehdy u Gáblerů věděl, že jediný Láďa neodolá. Kdykoliv viděl rybu, vše ostatní ztrácelo smysl. Ujal jsem se úlohy Mefista. Nebylo ale ani třeba. Láďa přiskočil pod slup, kamenem přetloukl provaz a ouhoř byl jeho.
Prolétl s ním kopcem přes Malé a Velké náměstí a přistál doma za vraty. Ztěží jsem mu stačil. Kořist předložil jako vítěz, zehráli jsme poctivou hru. Láďovi rodiče by jinou nepřipustili. Navodili jsme atmosféru výjimečné pohody a přistoupilo se k obřadu stahování. U Gáblerů mezitím zjistil stárek Kulhavý, že se jeho ouhoř od slupu. záhadně odpoutal. Kulhavý byl pro nás pojmem. Jako mládek i stárek vystřídal oba strážské mlynáře a v této funkci se s vodou a rybami nadosmrti zasnoubil. Za císaře pána sloužil u rejtarů. Bohatstvím vezdejších statků neoplýval a žil víc ze dne na den. Ztracený úhoř byl pro něho kouskem živobytí.
A tak zatímco se za vraty u Beránků stahovalo a pitvalo tělo naší kořisti a já s Láďou přihlížel, mířil starý Kulhavý v okovaných botách pádnými kroky přes obě strážská náměstí nahoru k Beránkům. Zprávu o předchozích událostech mu zřejmě v úplnosti poskytli kluci. Rázně otevřel vrata a to byla chvíle, kdy vpadl do našeho zorného pole. Na víc jsme nečekali. Několika skoky jsme byli u dveří, zabouchli a zarýglováli. Dole skončil idylický poklid a my jsme věděli, že je zle. Kulhavý řekl energicky své.
Jako světem protřelý voják dovedl uhájit nedotknutelnost soukromého vlastnictví a Beránkovi v přetrapné situaci pochopili á kapitulovali. V duchu podepsali ponižující porážku, kterou navodili ti dva nahoře. Posmrtné zbytky ouhoře se vrátily k právoplatnému majiteli a druhé dějství se rozvíjelo bez nároku na happy end. Prapory naší krátkodobé slávy v mžiku zvadly. Dírami v podstřeší jsme všechno vyslechli a viděli. A věděli, že kolo osudu se obrátilo nemilosrdně proti nám. Nevěděli jsme však, jak z toho. Dolů se nám za nic nechtělo. Utíkaly hodiny, šeřilo se. Pod našima nohama v holubníku vrkali holubi a chystali se na noc.
My nepochybovali, že ten neslavný konec stejně musíme nějak dohrát. Načal jsem to já. Přelezl jsem po vratkých kulacích nad parnou na sousední půdu, škvírami ve stropě se protáhl do kolny, otevřel si vrata na zahradu, přelezl plot a byl jsem doma. Tam jsem případ přikryl zasmušilým mlčením. U nás nebyl čas a ani důvod k vyptávání. Jinak ale bylo u Beránků. Láďův tatínek byl rozvážný a mírný člověk. Ale tentokrrát porušil své zásady a Láďa dostál vejprask, na který určitě dodnes vzpomíná. Svůj první v životě. Jistě a právem to svedl na mě. Ale to se nikdy nikdo nedověděl. Beránkovi mlčeli a dnes to skryl čas.
