Profesor Dejml vymýšlel nejrůznější stroje, složité programy, měl řadu patentů a uznávaných vědeckých pouček, citovaných v učebnicích v nejrůznějších zemích světa. Prostě kapacita. A když byl na samém vrcholu tvůrčích sil, dostavila se nemoc, jako neodbytný výběrčí daní. Mozek profesora Dejmla prostě vysadil.
Pan profesor by si mohl dovolit odjet kamkoliv na tomto světě, ale jeho lékař doktor Svojše trval na pobytu na venkově. Nařídil klid. Absolutní klid. Budete rybařit, vysedávat u vody, chodit na houby a číst detektivky! Nic jiného se nepovoluje, jasné? Ani jediná myšlenka na počítače, techniku, matematiku. Zapomeňte, že něco takového existuje, jinak přijde konec. Konec všemu, rozumíte?
Doktor Svojše byl stejně dobrý lékař, jako profesor Dejml vědec. A navíc byli přátelé. Proto mu zprostředkoval podnájem v zapadlé polovesnici na celých šest měsíců. Řeka je za tímhle lesem, tůně támhle vzadu, co je ten březový remízek, asi půlhodinka pěšky, vysvětloval děda, v jehož domku profesor Dejml bydlel. Krajina byla půvabná a vůně trav, pryskyřic a jehličí pronikala až do pokoje.
Profesor Dejml beze spěchu vybalil, rozvěsil věci ve skříni, vzal svou rybářskou výbavu a vyšel, neboť rozkaz zněl všude pěšky. V kapse měl dvě žemle, co mu zbyly od svačiny, a ve vaku plechovku rousnic. Profesor Dejml vídal rybáře u řeky, ale nikdy k nim nic nepocítil. Považoval je za zaháleče, kteří hledí na nablýskanou vodní hladinu a ubíjejí marnotratně čas. A on je tady dnes na rozkaz. Podivná terapie …
Profesor Dejml došel lesní cestou až k vodě. A našel si příjemné místečko, přirozený posed. Pařez pár kroků od břehu mu posloužil jako pohodlné sedátko. Rozložil pruty, jak mu je pomohl připravit doktor Svojše, jeho lékař a rádce. A začal rybařit. Poprvé nahodil. Samozřejmě příliš blízko. Rozmáchl se tedy znovu a dlouhý teleskop mu div nevypadl z ruky.
Udička se zachytila za větev nad hlavou. Aha. Musím nahazovat z druhé strany, řekl si profesor, když se mu podařilo utrhnout háček a znovu navázat jiný. Nešlo to příliš rychle a nebylo to snadné. Ale konečně měl nastražené oba pruty. Jeden na vidličkách s čihátkem, druhý s lehkým splávečkem nedaleko břehu. Rozdrobil kus žemle a hodil ji do vody. Drobečky plavaly na povrchu a rybičky, ne větší než malíček u ruky, o ně sváděly tuhé boje.
Je to moc lehké, usoudil profesor. Namočil žemli, vyždímal, znovu namočil. A hodil ten kousek blízko splávku. Tentokrát návnada klesala ke dnu. Byl hrdý na svůj objev, pocítil uspokojení, že si dovedl poradit. V místech, kam hodil namočenou žemli, se udělal vír, voda se zatočila do oblouku a zase se hladina uklidnila.
Profesor s napětím sledoval splávek. Soustředil na něj takovou pozornost, že si ani nevšiml, že druhý prut ve vidličkách poskočil, jak čihátko vyletělo vzhůru. Ale když prudce zasekl, ryba už byla dávno pryč. Vlasec volný, háček prázdný. Vida, řekl si profesor. Opravdu jsou tu ryby. Trochu ho to překvapilo. A pak si zcela bezděčně všiml, že se splávek potápí. Honem chytil prut… ale brčko už zase plynulo po hladině. Ryba odešla s kuličkou, aniž se chytila. To by v tom byl čert.
Hra se splávkem a čihadly ho úplně strhla. Jenže ryba byla pokaždé rychlejší. Kuličku žemle stáhne snadno, uvážil po neúspěšné hodině. Dám žížalku, rozhodl se. Ani to nebylo jednoduché. Většinou ryba nástrahu stáhla, přetrhla nebo ji aspoň na háčku uvolnila. Teprve po několika marných pokusech pocítil, že táhne úlovek. Šlo to podivuhodně lehce. Když dostal rybku až ke břehu a zvedl ji k sobě, byl to karásek, který se vešel do dlaně. Ale měl rybu.
První úlovek ve své nové roli rybáře. A to byl začátek velké vášně profesora Dejmla. Jeho tvář dostávala zdravější barvu a vrásky se vyplňovaly. Bytná vařila chutně a vydatně, jak doktor Svojše přikázal. Večer, když se setmělo, vracel se od vody a usínal příjemně unaven vzduchem i pohybem. Hledal stále nová místa u řeky, navštěvoval tůňky za březovým remízkem, plné hladových okounků.
Procházel lesem jako závodní chodec, přesně odměřenými, dlouhými kroky, už aby byl na místě. Objevoval se u vody s dochvilností apoštolů na radničním orloji ve chvíli, kdy už nebyla noc, ale ještě nezačalo ráno. Pozoroval vodu, v níž se koupalo probouzející se slunce. Pozoroval ji, když do ní večer skanula jeho rudá slza. Zpod přivřených víček číhal na hladinu jako šelma z křoví. A už přicházel na to, kdy a jak zaseknout, aby ryba skončila na háčku.
Pak napsal pohlednici svému lékaři a příteli: Doktore, dovolil jste mi číst detektivky. Nebaví mě. Smím číst rybářské učebnice? Pokud ano, kupte, co seženete a pošlete vše co nejrychleji. Váš Dejml.“ V pondělí napsal, v pátek dostal balík. A tak vysedával u vody a četl moudré rady, zkoušel popisovanou techniku, vařil těsta a připravoval rafinované nástrahy.
Už věděl, jak nalíčit, aby ho nezlobily malé rybičky, a čekal si na pořádný úlovek. Mohl tedy číst skoro bez přerušení, protože velké ryby ho nijak nevyrušovaly. Měl čas i klid, aby pochopil, že dostat rybu je přece jen snadné, když člověk ví, jak na to. A protože byl člověk vědecký, měl smysl pro metodu i systém, rozhodl se, že začne zkoumat rybolov.
Opatřil si tlustý sešit a popisoval jeho stránky zkušenostmi. Splávek, velká hloubka (2,5 m), žížala „na kalhotky“, konec proudu, tam, kde se voda stáčí do tůňky. Ráno 8.00 h, zataženo. Karas 0,56 kg. Zapisoval vše pečlivě, hledal opakující se situace, kdy ulovil rybu. Věřil pokaždé, že už to má, když dvakrát chytil kapříka stejným způsobem. Ale pak zase nic.
A jeho sebevědomí zdrtil těžký stín pochybností. Jako by se reprizovala jeho vědecká minulost se všemi omyly a nezdary. Sen utrpěl však pokaždé porážku, když už se zdálo, že musí zvítězit. Sešit se plnil a plnil, ale konečná definice, zákon, jak zaručeně chyytit rybu, zůstával stále v temnotách.
Profesor zkoušel různá denní období. Ranní úsvit i šerosvit západu. Hluboký večer, kdy začíná noc, rušená jen tlumeným třepotem ptačích křídel, kdy praská kůra stromů jako nemocné klouby. Profesorova odhodlaná tvář nesla známky vzrušeni, jako když dokončoval velký matematický objev. Přítomnost matematiky se mu neustále vměšovala do života.
Byl přesvědčen, že i rybí záběr se dá vypočítat, vykalkulovat předem, definovat jako fyzikální zákon. Když za ním několikrát přijel dr. Svojše, sledoval se zájmem profesorovo počínání a smál se jako blázen. Ale Svojše je rybář, jehož úspěchy jsou projevem štěstí. Kdežto Dejml chce jistotu. Vědecky odvozenou jistotu.
Vy jste nenapravitelný, profesore, řekl lékař, když zase odjížděl do Prahy. Vědce, jako jste vy, by snad ani neměli brát do organizace a vystavovat jim povolenky …A se smíchem mu tiskl ruku. Závratě zmizely a činka v profesorově mozku ztrácela na hmotnosti. I dobře vypadal, lépe, než doktor očekával za tak krátký čas. Jenže čím víc vědeckých závěrů se rýsovalo v jeho dalším sešitě, tím menší ryby nosil.
Byl zvyklý prstem nad hlavou rýsovat projekty, které uzrály v jeho mozku. I teď si pomáhal rukama, když se svými hostiteli rozmlouval rybaření. Zkoušel různé nástrahy, jaké byla schopna jeho vědecká fantazie vymyslet. Jenže často za celý den neměl ani záběr. Pak se zamyslel. „Co ryby žerou ve vodě, že ho to nenapadlo! Přímo se zastyděl! A chytil. Jednou. Podruhé. Pak dlouho nic. Potřetí. A pak vůbec nic. Ani tenhle recept ve všech možných provedeních nebyl zaručený.
Činka z mozku postupně úplně zmizela, profesor jedl za dva, ale díky pohybu ani moc nepřibral, dostal zdravou barvu a byl zase plný elánu. Vrátím se do Prahy, doktore … čeká mě má práce, řekl jednoho dne, když za ním Svojše přijel. Čekal jeho odpor. Chtěl se bránit. Rozhodil už předem sepjaté ruce. Připadalo mu, že je má slepené. Ale lékař kupodivu souhlasil.
Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout. Jste zase zdráv, příteli. Ale můžete odjet? Nebo jste už dokončil svůj vědecký výzkum a stanovil jste Dejmlův zákon rybího záběru? Ano. Definice je hotova, doktore. Zní jednoduše. Lékař zvedl překvapeně obočí a netrpělivě čekal. Ryby berou naprosto nevyzpytatelně. A někdy vůbec ne a žádná věda na ně nestačí. Profesor se usmál. To jste trefil přesně, řekl doktor Svojše. A pomalu abyste si zabalil věci…
