Sny každého z nás rybářů, se různě rozcházejí, protože jsme rozdílných povah a názorů. Jedni si potrpí na veselou partu, někteří ve dvojicích vyhledávají odlišná místa a jiní, mezi které patřím i Já, sedávají nejraději sami. Chytám na Lipně teprve pět let. Je to málo, asi tolik, jako by někdo chytal na jednom úseku řeky jednu sezónu. Snad ještě méně.
Nepatřím mezi ty, kteří svá místečka úzkostlivě tají a své návnady a nástrahy schovávají před zraky ostatních rybářů. Vycházím z prostého názoru – jsi rybář, přišel sis zachytat – prosím, máš ale smůlu, že nemůžeš byt u tak krásné vody jako je Lipno každý den jako já. Chceš-li, řeknu ti, kde a jak máš chytat. Sám stále zkouším a bádám.
Kdo zná Lipno, ví, jaký pojem je Lukavická zátoka. Kapr, štika, candát, prostě skoro všechny druhy ryb, které žijí přímo v nádrži. Je polovina května, teploty se přes poledne pohybují okolo 25 °C. Většina dnů je bez mráčku, přemýšlím, kam vyrazit.
Potím mozek a v duchu si zpívám, kdy se konečně již rozhoupu a začnu si psát deník. Kdy, kde, jaký stav vody, teplota vody, teplota vzduchu, barometrický tlak, jaká ryba, na jakém dně, druh návnady, druh nástrahy, sestava náčiní. To první já mi říká, musíš to dělat!
Jenom přesnou evidencí můžeš dosáhnout zaručeného úspěchu. To druhé rybářské a romantické já, mi říká. Jsi opravdu tak žhavý na to, abys za každou cenu chytil rybu? Vždyť stejně lehce spočítáš na prstech, kdy jsi odcházel od vody bez záběru. Tvoje rybářská háklivost tě nutí předělat třeba i pětkrát cajk a vytáhnout aspoň cejna nebo plotici. Tak nač to papírování.Padlo rozhodnutí. Pojedu na Lukavickou a najdu si úplně nové místo! Vezmu s sebou hnojáčky, kolínka a spařené těsto.
Po chvilce chůze se objevila nevelká zátoka, ze které ústil potok necelé dva metry široký. Jako pro mne připravený, byl asi dva metry od potoka kopeček, vyvyšující se několik desítek centimetrů nad hladinou zatopené louky. Tak tady to zkusím. Louka je zatopená, rašeliniště ještě nezačala barvit, voda je prohřátá sluncem a v ní dostatek potravy pro ryby. Tím, jak voda klesá a stoupá, se s teplou vodou dostávají do koryta i živočichové. Tady budou i velcí kapři.
Rozbalím nářadí a navnadím kolínky. Hloubka potoka 1,5 m, dno jíl a písek se sklonem ke mně. Jednu udici nahodím na plavačku k rákosí na menší hloubku a druhou na těžko, kterou nahodím do větší hloubky blíže břehu. Na plavačku a hnojáčka začali brát okounci. Byl jsem spokojen, protože ryby brali na každé nahození. Na břeh se podívali okouni, nádherní perlíni, cejni i plotice s pěknými línky.
Zachytal jsem si ,ale přemýšlím, někde jsem udělal chybu. A asi ne jednu. Podle zakalených míst je jisté, že ve vodě „ryjí“ kapři. Zítra to zkusím znovu. Opět si vybavuji celou dnešní rybačku. Potok, rákosí, očka prutu, splávky, vrhání stínu atd. Postupně si opakuji: zásadu chytání z břehu, ani stín nesmí padat do vodu. Splávky nesmějí být moc křiklavě barevné, vlasce mají mít pokud možno barvu vodu atd.
A tak při další nejbližší příležitosti upravuji nářadí. Měním vlasce oba na 0,15 mm bezbarvé barvy, splávky nahradím kousky větviček, oba pruty seřizuji na houpačku s malými průběžnými olůvky a lesklé háčky měním za obloučkové s delším ramínkem v matném provedení a mírně je vyhýbám. V deset hodin opět vyjíždím, obloha je jako vymetená a sluníčko začíná přívětivě hřát.
Opatrně se přibrodím k místu. Oděv včetně čepice tmavě zelený. Rozbalím, nahodím na houpačku na kolínko a navnadím. Sedím tiše, bez zbytečných pohybů, vše při ruce. Jsem krytý z obou stran. Za malou chvíli se dostává jarní příroda do normálního života. Kousky větviček, které nahrazují splávky se ani nehnou. Přímo lákavá je myšlenka nechat se opájet tou krásnou čarodějkou přírodou, ale neustále zůstávám ve střehu.
Dobře si uvědomuji nebezpečí promarněného záběru. Netrefím-li se do kapra poprvé, vyplaším je a odjedou. Těžko by se vrátili. Náhle se splávek zachvěje a vlasec nepatrně napne. Zasekávám. Cejn okolo 45 cm. Rybu opatrně pouštím a v duchu přemýšlím, vyjde-li rovnice: Velký cejn rovná se velký kapr? Je několik minut po poledni, skoro současně se zachvějí oba splávky a vlasce se sotva znatelně napínají.
Jako pistolník sahám po obou prutech a zasekávám. Okamžitě jsem byl vyveden z omylu. Jeden vlasec hvízdá dolů po potoce a druhý prchá směrem do tůně. Rázem se rozhoduji. Ten levý, co jede dolů, dává menší šanci na zdolání. Pokládám prut na rákosí, povoluji brzdu a věnuji se druhé udici. Opatrně vodím, vlasec je slabý a plno okrajových vážek. Asi po čtvrt hodině zdolávám pěkného šupináče.
Je to domorodec, jak my říkáme, protože má tvar říčního kapra, je tmavý a měří 63 cm. Odkládám ho do vezírku a pomalu začínám navíjet druhý vlasec. Jdu po směru navíjení asi třicet metrů a tam končí pod vrbou v shluku větví. Bohužel se ozve prasknutí vlasce z roští … Musel být pěkný, když jel dolů, koutkem oka jsem zahlédl vlnu, kterou udělal. Balím a jedu domů.
Necelý měsíc trvala tato rybářská žeň, plná vzrušení a stále nových překvapení. Bylo jich dost, co doplatilo na svoji neopatrnost a ani jeden pod půl metru. Ten největší měřil 84 centimetrů. Byl na prute i větší a věřte, že si netroufám říci ani napsat, jak veliký. Byl však nad moje možnosti. Nepomohlo ani pružení vlasce, doplňované jemnou špičkou prutu s lehkostí mé ruky. Prostě to sebral, prudce se rozjel, namířil si to přímo do rákosí anebo větví a ozval se zvuk, který všichni tak neradi slyšíme.
Nebylo jich málo, co mi to takhle jednoduše vyřešili. Začali přijíždět s přicházejícím večerem. Nejsem škodolibý a každý úspěch druhého rybáře je i mojí radostí, ale když jsem poslouchal nářky rybářů, kteří se domlouvali (většinou dost hlasitě), jaká je to letos bída na zátoce, jejich švihavé zvuky prutů a pády těžkých olov, trochu jsem se přece jen usmíval.
Klid u vody je prostě nezbytný. Později jsem se na ně mohl i dívat. Zapíchl jsem u jívového keře dvě košaté větve, které mě kryly z otevřené strany potoka a já viděl do větší části tůně a kusu potoka. Připlouvali ve skupině majestátní a velcí. Někteří se stavěli hlavami dolů a jiní obeplouvali větvičky a z rákosí obírali plovatky a drobné živočichy. Bylo to jasné. Nastala doba, kdy přestávají brát větší sousta „ Broučkovali “ . Mnou naházená kolínka, hnojáčky a těsto míjeli bez povšimnutí.
Pečlivě však vysbírali plovatky, které jsem nasbíral na zatopené louce, mírně je namáčkl, aby neodplavaly a těsně před připlutím kaprů naházel na viditelná místa ve vodě. Ke konci kapřích návštěv byla rezavá voda, která začala vtékat z rozlehlého rašeliniště do koryta potoka. Od té doby scházel vždy nějaký faktor k tomu, abych svůj lov na potoce zopakoval. Většinou to byla výška hladiny.
A tak zbyly vzpomínky na neopakovatelné okamžiky vzrušení z lovu s kulisou krásné jarní přírody. Těchto zážitků, i když ne tak silných, je stále dost, ale kalí je jedna skutečnost. Proč si někteří z nás neuvědomují, že jejich počínání přírodu ničí. Hluk odpuzuje ryby, ptáci odtahují do tichých nepřístupných zátok a zvěř se uchyluje hlouběji do lesa.
Pěknou podívanou vystřídají pohledy na odházené odpadky, lahve a konzervy na vydupaná místa, která spíš připomínají smetiště než břeh nádrže, kterou postavil vysoce civilizovaný a kultivovaný člověk. Opravdu to někdy vypadá jako kdyby z daleka přijel člověk na Lipno jen proto, aby všestranně a s nenapodobitelnou vynalézavostí vandalizoval přírodu.
On nepřijel jenom bezuzdně nadávat malým kapříkům, kterým necitelně vytrhává háček z tlamičky,když je před tím notně povláčel po kamení a písku. On přijel také dokázat, vlastně potvrdit, že je největším škůdcem přírody. I tvoje duše rybáři, který se takto chováš, se podobá smetišti. Ty, který tímto způsobem vědomě vandalizují přírodu, by zasloužili odebráním povolenky a vyloučení z rybářského svazu.
Rok od roku bohužel jezdí na Lipno víc těch, kteří říkají: „Po mně potopa.“ Chtěl bych říci i na adresu těch, kteří pokrytecky házejí různé odpady, konzervy a lahve do vody. Jak byste se asi tvářili vy všichni „přátelé přírody“, kdybych vám ukázal šestileté děvčátko s rozříznutou nožičkou po celé délce klonku a několik centimetrů hlubokou ránou. Jak byste se tvářili, kdyby se to vlastní vinou stalo vašemu dítěti?
Souvislosti v životě a tedy i v přírodě mají svoji úměru. Vaše bezohlednost se vám jednou vymstí. Naše skutky s přítomnosti, se brzy vykreslí v budoucnost.Pro někoho v dobrém, pro jiného ve zlém. Prosím tedy, když odcházíte z místa, které vám dalo zapomenout na denní starosti, osvěžilo vás svým vzduchem a krásou, využívejte ho, ale nezneužívejte. S posledním ohlédnutím si uvědomte, že vám patří i ten kousek země a vody a vraťte se! Zakryjte ohniště, posbírejte odpadky a udělejte na tom svém kousku země ten nejlepší pořádek. Uvidíte, jakou pohodu budete mít i v duši.
