Jsem rybář, který u vody prožil už nějakou sezónu, a proto jsem při těch různých rybářských diskusích o zážitcích u vody velmi opatrný a raději si své zkušenosti nechávám pro sebe. Ne proto, že bych nepřál přátelům rybu, ale spíš proto, abych se neblamoval. Jednou jsem se však neudržel. Asi to zavinila každému vrozená rybářská ješitnost, a jak to dopadlo, posuďte sami.
Tu říčku, která protéká mým rodištěm, znám skutečně dobře. Vždyť sotva jsem odrostl plenkám a naučil se chodit, již jsem s ostatními dětmi trávil volné chvíle u vody. Nic nepomáhaly domluvy rodičů zdůrazněné často nějakou tou přišitou bez jehly na kalhoty. Ten, kdo se blíže seznámí s řekou a životem kolem ní, propadne jejímu kouzlu na celý život. A tak jsem se naučil znát a vnímat vše, co některým lidem uniká. To se mi vždy hodilo. Jako klukovi, když jsem potřeboval upytlačit nějakého toho tlouště nebo pstruha do ruky, později jako organizovanému rybáři při lovu ryb. Nějak jsem se ale vzdálil od svého původního záměru.
Přijdu jednou takhle odpoledne k vodě. Bylo to již v pozdním létě, kdy začínají foukat větry od Šumavy a vlnky jdou do břehu, odkud obvykle chytám. Říkám si — je to jasné, vlnky omývají břeh, strhávají sebou zpět zem a s ní potravu, nějaké ty červy a brouky, a tak bude ryba u tohoto břehu. Musím se chovat tiše, abych ji nesplašil, a tak chytám, jak říkáme, pod nohama. Nahodím opatrně nastražený brambůrek a za chvíli mám slušného kapra ve vezírku. Ale to již přichází soused, mrkne na vezírek, sedne si o kousek výš a dře, už letí nástraha přes polovinu řeky. Myslím si svoje, ale protože musím také nahodit, nastražím opět brambůrek a šup, letí také co nejdál.
Přece nebudu prozrazovat výrobní tajemství. Položím prut do vidliček a když vidím, že soused mně nevěnuje dostatečnou pozornost, přitahuji opatrně zpět k sobě. Netrvá to ani deset minut, už je tu záběr a po krátkém souboji putuje druhý (a také slušný) kapr do vezírku. Je nachytáno a jde se domů! Samozřejmě, že když druhý den byli ve vezírku zase dva kapři a ostatní rybáři nechytli nic, jde po okolí zpráva, že mám brambory nějak zvlášť připravené, a protože nejsem proti nějaké té legraci, požádám manželku, aby se v obchodě zmínila o tom, že ten její se asi zbláznil, protože vaří rybám brambory v lipovém květu.
A to jste měli vidět ten shon. V blízkém i širším okolí se babky kořenářky divily, proč je najednou takový zájem o lipový květ. Nikomu dodnes nevymluvím, že jsem si to s tím lipovým květem nevymyslel zvlášť po tom, co k řece přišel také náš předseda a celé odpoledne mu samozřejmě ani „nebrnkla“. Přijde tedy za mnou, protože o tom lipovém květu také ví, a trochu s oklikou na mně loudí můj osvědčený recept. Říkám mu — předsedo, to je všechno taková legrácka a snažím se mu to všechno vysvětlit. Nevím, jak jsem uspěl, ale vypadalo to, že snad uvěřil.
Přečíst další články o nástrahách
Nakonec povídá — podívej Franto, já jsem všecko hodil do vody, dej mi bramboru. Proč ne, povídám, aspoň uvidíš, že ti nelžu. Sáhnu do tašky pro brambor, podám mu ho a sám už balím, protože jednoho kapra již mám ve vezírku a na toho druhého se mi nechce čekat. Předseda si brambor pozorně prohlíží, nakrájí ho na kostičky, přičichne k němu, jednu kostičku napíchne na háček a již letí nástraha do poloviny řeky. Pověsí čihátko, dá prut do vidliček a podobný proces se opakuje u druhého prutu.
Já mám již sbaleno, pruty v jedné, tašku a kapra v druhé ruce, zdravím předsedu i kamarády a zvolna odcházím. Udělám několik kroků, když čihátko na jednom z předsedových prutů letí nahoru. Ten pochopitelně na nic nečeká, zasekne a již vodí pěkného kapra. Druhý den se dovídám, že chytil ještě jednoho, ale nikomu už nevymluvím, že ty brambory opravdu v lipovém květu vařeny nebyly.
