Když tak vzpomínám, léto bylo hezké, ale měl jsem prostě smůlu. K vodě jsem se dostal snad pokaždé, kdy byly snad vůbec nejhorší podmínky pro rybolov. Zkrátka jsem na své řece stále neměl štěstí na pěknou štiku.
Když už při kdovíkolikáté vycházce byla řeka stále vysoká a kalná, rozhodl jsem se nechat marných pokusů s woblery a třpytkami, navlékl jsem větší olůvko, zarážku, jednoduchý větší háček, na něj jsem nastražil dešťovku, sebranou pod plochým kamenem u břehu a nahodil jsem jen tak, bez čihátka do „vracáku“ u břehu.
Krátký a poměrně tvrdý přívlačový prut není sice pro tento způsob lovu optimální, ale držel jsem vlasec jemně mezi prsty levé ruky a představoval si, co se asi děje u dna řeky. Najednou mě ze zamyšlení probudilo ostré škubnutí vlascem, na zásek už bylo ale pozdě.
Navlékám nového červa a doufám, že zabere bojovnice parma nebo slušný kapřík. Napjatý vlasec se chvěje, tu a tam se o něj zachytí tráva nebo větvička, ale na záběr ryby nemám štěstí.
Chci opět přehodit na jiné místo, stáčím vlasec, ale ouha cítím vážku! Snažím se vlasec uvolnit, to se mi sice po chvíli námahy daří, ale nabral jsem si do bot a mám najednou sto chutí vše zabalit a jet s dalším fiaskem domů.
Jenže řeka má pro rybáře své kouzlo a přitažlivost, i když ryby neberou, a tak chvíli jen sedím na břehu, potom jdu znovu zkusit štěstí o kousek výš, k jezu. Pod jezem je hluboké vývařiště, kde stávají za normálního stavu ryby. Měly by tu podle mého názoru být i nyní.
Nahazuji ze strany, šikmo proti proudu a nechávám nástrahu cestovat u dna. I když hrozí vážka, je tu velká šance na záběr. Najednou cítím odpor, instinktivně zasekávám, to bude určitě vážka a navíc pěkně hluboko! Jak ale držím vlasec napnutý, cítím na jeho konci pomalý pohyb.
Buď je to ryba, nebo převracím u dna kámen, napadá mě. Ale kámen by se nevydal proti proudu, bude to tedy ryba a podle odporu, který klade, pěkná. Zajíždí do hloubky a do proudu, bere si vlasec přes brzdu a stále se vzdaluje.
Teď se konečně zastavila a pouští se obloukem napříč proudem. Konečně jsem na dálku zahlédl u hladiny vlnu a špinavě zažloutlý záblesk rybího těla. Vypadá to na skutečně pěknou parmu. Připravuji si podběrák a opatrně vedu rybu blíž.
Opět se ale obrací a já ztrácím pracně získané metry vlasce. Vše se ještě několikrát opakuje. Konečně mám trochu navrch, ryba snížila svůj tah a vedu ji blíž. Najednou ale pár metrů ode mne vyletí do vzduchu dlouhé štičí tělo, z napjatého vlasce odletuje sprška třpytivých krůpějí, srdce mám až v krku.
Štika zatím krouží na „pětadvacítce“, která jí vede ze zubaté tlamy. Přece jen je už ale unavená. Nakonec ji úspěšně navádím nad podběrák a je moje!
Se sedmdesáti osmi centimetry to sice není trofejní obr, ale takový úlovek přece jen není každý den a potěší každého rybáře. Už je dost hodin, zabíjím tedy rybu, balím do hadru a uklízím náčiní. Háček jsem odstřihl, vyjmu jej až doma.
Jaké bylo doma moje překvapení, když jsem rybu vybalil z hadru. Při dávení vyvrhla celou hrst dešťovek, od těch pěticentimetrových až po rousnice jako prst.
Při otevření žaludku pak nacházím kromě již neurčitých pozůstatků bílé rybky další spoustu žížal. Ano, je možné, že na moji nastraženou dešťovku zaútočila při jejím pohybu, ale tohle množství? Ne, tahle štika byla žížalami skutečně přecpaná, a to určitě nebylo náhodou.
Nevím jestli to byl momentální nedostatek rybek nebo spíš velké množství utopených a vodou unášených červů. Prostě štika byla těch žížal skutečně plná.
I když většinou prohlížím žaludky ulovených ryb s něčím takovým jsem se u štiky setkal poprvé. Ale třeba to zas taková výjimka nebyla, co já vím?
