Blog

Snad každý, kdo začíná se sportov­ním rybolovem chce mít tu nejlepší a nejmodernější techniku. Ne jinak tomu bylo i v mém případě, kdy více než před dvaceti lety jsem s tímto spor­tem začínal. Posílen teorií o chytání ryb a vybaven na tehdejší dobu tím nejlepším „cajkem“, začal jsem své lovecké štěstí zkoušet na malé říčce v zapadlém koutu jižních Čech. Místní rybáři chodili však lovit na nově vy­budovaný rybník, jakousi záhumenku, kam neměli hosté přístup. Potupně se o říčce vyjadřovali. Prý jsou tam jen „čudly“.

Mně však nezbylo nic jiného, než na této vodě zkoušet své umění. První dny jsem u vody vyseděl mnoho času. Od rána do večera bez valných vý­sledků. Jednou se po marných poku­sech dívám po vodě, která byla klid­ná jako vždy a v tom vidím vedle tvář úplně neznámého stařečka, který se usmál a říká: Nedumej, chlapče, takhle nic nechytíš. Mávl jsem rukou a začal vyprávět své zkušenosti s tou­to vychytanou říčkou. Stařeček mě vy­slechl, a pak za zády vytáhl sítovou tašku, ve které byl krásný zlatý šupináč, vážící snad dobré tři kila.

Podívej se, jací kapři tady v té vodě jsou, jen je musíš umět chytit a vědět, kam na ně. A potom ukázal na můj prut: „S tím­hle vercajkem tu nic nechytíš, tady jsou ryby školené. To já mám na ty chytráky tohle, a ukázal na asi dva metry dlouhý vrbový prut zastrčený do křoví, na jehož konci se třepal vlasec se strašně velkým háčkem. Jdu teď domů, povídá, a zítra ráno, budeš-li chtít, tady na mě počkej v pět hodin a půjdeme na ně spolu. Určitě něco pěkného chytíš. Nestačil jsem ani od­povědět a děda odcházel s kaprem směrem k lesu.

Stál jsem několik vte­řin jako opařený, než jsem se odhod­lal k tomu, abych šel domů. Zbytek dne jsem již za nic nestál. Stále jsem měl před očima toho kouzelného dě­dečka. Druhý den jsem již nemohl dospat a byl jsem na smluveném místě již o půl hodiny dřív. Bylo přesně pět, když se ozvaly kroky a děda přichá­zel. Pokývnul hlavou a zašeptal půjde­me. Celý rozechvělý jsem dědu násle­doval. Asi po deseti minutách cesty se zastavil a velmi tiše řekl.

Když chceš chytit velkou rybu tady na tý řece, musíš se chovat co nejtišeji. Na­šlapovat tiše, nedupat, zbytečně nepřecházet. Každý otřes přenese břeh ry­bám. Vodou dojde ke smyslové čáře na bocích ryby, jíž je schopna vnímat nejjemnější vibrace. Ryba je hned na pozoru a zpravidla se vzdálí od ne­bezpečného místa. Potom nesmíš ni­kdy chytat se sluncem v zádech, pro­tože by slunce promítlo stín tvé posta­vy u prutu na hladinu a ryby ujedou jinam. Pak jsme tiše šli ještě pár metrů proti proudu.

U velkých olší se děda zastavil, dal prst na pusu a za­šeptal: tady jsou. Vyhlédl si k chy­tání nevelkou tůňku, která úzkým ko­rytem splývala s hlubinami blízkého splavu. Nad ní byla mělčina. Voda tam byla sotva hlubší šířky dlaně a v ní mnoho rybí drobotiny. Pár metrů výše ústil malý potůček z nedalekého lesa. Děda se opět ke mně naklonil a tiše povídá: Dno je plné larev chrostíků, které jsou výbornou nástrahou na všechny ryby a proud je ukládá na dno tůňky, kde stojíme.

Ani nedutám a čekám, co bude dál. Ted si děda asi ve vzdálenosti deseti kroků od břehu upravil hloubku, nastavil splávek ně­jakých sto dvacet centimetrů od háč­ku. Tíše mi zdělil, že tůňka je ně­co přes půl druhého metru hluboká. Pak z kapsy vytáhl plátěný pytlík. V něm měl mezi travou nástrahu. Několik desítek písečných larev chrostíků. Vyndal dva a vytáhnul je opatr­ně z krunýře napíchl ještě opatrněji na háček, jehož špičku vetkl nejdříve do tvrdého článku a teprve potom jej provlékl opatrně žlutým masitým za­dečkem.

Pak zkrátil délku šňůry na prutu asi do jeho dvou třetin a připlí­žil se co nejopatrněji k olším, prostr­čil prut okénkem ve větvích tak, aby se vyhnul nejmenšímu dotyku větví. Teprve pak, když se ujistil, že spuště­ní vlasce nehrozí překážka, nechal ná­strahu dopadnout do vody, přibrdil vlasec prstem v okamžiku před tím, než se červík dotkl hladiny u břehu, pro­tože, jak mi pak řekl, v této malé říč­ce se převalují ty největší ryby podél břehu.

Splávek hopsal po hladině, než jej proud zanesl do malé kosy u bře­hu. Za chvíli se octnul v tíšině, posko­čil jednou, podruhé, ještě několikrát a pak se položil na hladinu. V této poloze pomalu ujížděl po vodě. To je cejn, řekl tiše děda a zkrátil rychle vla­sec rukou, ne navijákem a zároveň snížil špičku prutu tak, že tvořila s je­ho tělem pravý úhel. Pak zasekl rybu krátkým, ale důrazným trhnutím ruky v zápěstí. Je to větší ryba, šeptl, a proto jí povolil vlasec, který prsty brz­dil a dával pozor, aby byl stále napja­tý.

Běhat s rybou nemohl, musel ji zdolat a unavit z místa, protože z leva i z pravá omezovaly pohyb stromy. Ryba po chvíli přestala zuřit, a to by­la chvíle, kdy děda pomalým, opatr­ným tahem zkracuje stále vlasec a přivede rybu ke břehu. Je to opravdu cejn, chlapík něco přes kilo. Během hodiny chytil děda ještě pět dalších. Pak dal prut do ruky mně a řekl: Zkus to. A já celý rozechvělý jsem zkoušel své štěstí. Z počátku to neby­lo valné, ale pak jsem chytil prvního cejna a zá ním šli další. Do oběda jich bylo osm. Oba jsme měli radost a já tu největší.

Doma jsem byl také po­chválen, ale o dědečkovi jsem neřekl ani slovo. Svůj nový prut jsem odložil a chytal na prut, který mi děda uřízl. Tak jsme spolu chytali ještě týden. Kromě cejnů jsem dostal i kapra, vel­ké plotice. Jednoho dne, když jsem se vracel z lovu, potkal mne místní ry­bář a ptal se, kde jsem byl na rybách. Jelikož to byl „záhumenkář“, řekl jsem, že na Vajgaru. To proto, že to byl jeden z těch, kteří tolik hanili místní říčku. Čas plynul jako voda a konec mé dovolené se přiblížil.

Den před odjez­dem jsme byli s dědou na štikách, kte­rých tu bylo nezpočet. Při loučení jsem mu děkoval za školu, která byla per­fektní, prostě kouzelná, jako on. Sou­časně jsme si slíbili, že za čtrnáct dní přijedu na sobotu a neděli, a že se se­jdeme na stejném místě a půjdeme na mníky. Bohužel, život je nevyzpytatelný. Při příjezdu do městečka v dohodnutý den jsem spatřil na náměstí smuteč­ní průvod. Zastavil jsem a zeptal se na chodníku stojící ženy, kdo zemřel.

Odpověděla stroze: Ten starej pytlák. „Jaký pytlák,“ ptám se. No ten, co chytal nad mlejnem ry­by. Šel po dešti na ryby, asi uklouzl a utopil se. Našel ho mladej Novák, když šel na houby. Na nic jsem již nečekal a přidal se k těm, kteří šli na místní hřbitov poklonit se památ­ce zesnulého pytláka. Druhý den ráno jsem šel na naše smluvené místo k řece v naději, že se s dědou setkám, že to snad byl někdo jiný. Děda však nepřišel. U vo­dy bylo posvátné ticho, i olše mlče­ly.

Pomalu jdu k tůňce, kde jsem s dědou poprvé chytal, a kde mi svě­řil svá tajemství. V tom snění spatřím v křoví před sebou ně­co, co tam nepatřilo. Byl to dlouhý vrbový prut. Na jeho konci kus vlas­ce bez háčku. Opatrně s třesoucí ru­kou jsem jej zvedl, pohladil a následně donesl domů. Prut starého pytláka mám dodnes, jako tu nejhezčí vzpomínku na něho, na jeho krátkou, ale nezapomenutel­nou školu v chytání ryb na udici, která je stále platná.