Klasický podzimní den na Lipenské údolní nádrži. Ráno mlha, kterou dopoledne odnese slabý větřík, v poledne se na nás usměje podzimní sluníčko. Nejinak tomu bylo i 10. října loňského roku. To jsme dorazili v obvyklé sestavě trojčlenného družstva rybářů (Franta, Ruda a já) k vodě a s hrůzou zjistili, že naše oblíbená místo jsou obsazena.
Sedli jsme si tedy vedle. Pozornost jsme stále častěji obraceli k hladině z důvodů lovícíh štik. Před desátou hodinou Franta s Rudou odešli na svačinu. To se jedné zubaté dotklo tak hluboce, že zalovila přímo pod Frantovým nenastraženým prutem.
Rybář, který přišel před námi a seděl vedle Frantových prutů, reagoval přímo bleskově. V mžiku se jeho nástraha ocitla přímo v místě, kde štika zalovila. Rybička dopadla a potopila se. Současně se potopil i splávek a byl trochu vidět pod hladinou a ani se nehnul.
„A je tam,“ bylo slyšet kolem. Štika se po delší době dala s nástrahou do pohybu. Následoval zásek a boj. Finále již sledovali i mí kamarádi. Zkušený rybář nedal rybě šanci a v podběráku se ocitla štika, která měřila přesně metr. Šťastný lovec skončil rybolov (štika měla víc než sedm kilogramů) a Franta se usadil na místě, které mu nebylo ráno dopřáno.
Tam vyslechl mé vyprávění o tom, jak se takové štiky chytají pod cizím nenastraženým prutem. Kolem poledne na mne Franta asi dvakrát volal, ať jdu chytat k němu, že tam „honí“ ještě jedna. Moc se mi nechtělo, ale šel jsem. Zvedl jsem z vody svou nástražní rybku. Podél břehu to jen zahučelo. Nečekal jsem, že línek dlouhý 26 cm vzbudí takovou pozornost.
Když jsem se blížil k Frantovi, štika opět zalovila těsně vedle jeho nastražených rybiček. Jakmile se mi podařilo nahodit, vrátil jsem se pro řízkovnici a batoh s rybářskými potřebami. Náklad jsem složil na novém působišti a vracel se ještě pro druhý prut. Po několika krocích jsem uslyšel vytoužený zvuk naplno roztočeného navijáku. Když jsem přiběhl k prutu, naviják ztichl.
Pak se vlasec začal zvolna odvíjet. Ryba se rozjela rovnou pod pruty rybáře, vedle kterého jsem předtím seděl. „Pozor, jede mi pod tvoje pruty!“ „Vidím splávek, zatáčí a prchá za roh,“ odpověděl kolega rybář. Nebyl čas na přemýšlení a bez otálení jsem zasekl. Zásek seděl, což mě trochu uklidnilo. A tak jsem rybu přitáhl až pod sebe.
Byl jsem zvědavý, co na prute vlastně visí. Rybě se tato činnost asi moc nelíbila, přerušila mé snažení a udělala menší kolečko. A znovu pode mne. Když jsem viděl splávek pod vodou, říkal jsem si, že tak velká nebude. Nic jsem neviděl, voda ještě trochu „kvetla“ a hladina se ve slunečním svitu leskla. Ale vidělo ji asi třicet přihlížejících rybářů, kteří stáli o něco výš nad vodou.
„To je kláda!“ — „Ta má metr!“ — „To má víc!“ volali. Vtom se štice přestalo u hladiny líbit a pustila se na vodu. Netrvalo dlouho a já měl na cívce asi o padesát metrů vlasce méně. Po chvíli boje jí začalo ubývat sil. Naposled udělala asi padesát metrů od břehu obrovskou osmičku. Pak už jsem ji vedl ke břehu.
Měla stále sílu na to, že jsem jí nemohl obrátit přímo k sobě, ale jak jí vycházelo lanko z koutu tlamy, jela přímo ke břehu asi dvacet metrů ode mne. Když nechtěla ke mně, musel já za ní. Chodit po skále s dlouhým prutem v ruce nedoporučuji. Naštěstí to odneslo jen koleno, ale prut jsem nepustil a ani štice nepovolil. Jak jsem to udělal, to už dost dobře nevím.
Asi po patnácti minutách boje jsme se tedy sešli u břehu. V kvetoucí zelené vodě byly vidět jen oči a hřbetní ploutev. Usoudil jsem, že do podběráku by se asi nevešla. Vozím s sebou gaf, jehož použití jsem v těchto chvílích viděl jako nejvhodnější. Ruda s ním odmítl zacházet.
Nakonec jsme štiku s Frantou pomocí gafu dostali z vody. Následovalo měření, gratulace od kamarádu i ostatních rybářů. A památka? Koleno na šest neděl, fotky a vzpomínky na celý život. Rekapitulace: štika — jikernačka — 122 cm váha 15,70 kg, nástraha — lín 26 cm.
