Nedávno jsem četl o velikosti úhořů v našich vodách a vzpomněl jsem si na jednu příhodu, kterou mi vyprávěl děda. Stala se asi před padesáti lety. U každého jezu na dolním Labi byla vorová propust. Jezy měly ocelovou konstrukci, která spočívala v železných „kozách“ ukotvených na čepech a lávky spojené řetězy bylo možno při velkých vodách nebo na zimu sklopit do podjezí.
Udržování jezů, včetně regulace výšky vodní hladiny byla chlapská práce. Zřízenci, jak se obsluze jezů říkalo, měli 24hodinové střídavé služby. Bývali často unaveni a jejich povinností také bylo zapisovat proplouvající vory, počet pramenů, čas a firmu, včetně jména vedoucího plavce.
Tímto úkolem také pověřovali mladé kluky (mého dědu). Mnohokrát s knížkou zápisů přeběhli jez k vorovce, udělali zápis a s obligátním „hoďte mi dřevo“ byla povinnost ukončena. Nashromážděné dřevo bylo pro jezáky vítaným topivem nebo zdrojem přilepšení na pivo.
Tvrdili, zejména v horkých letních měsících, že žádný člověk neví, jaká je u vody žízeň. Ostatně všechno dříví, které před jez připlavalo vždy vylovili a usušili. A v takovém prostředí se setkal děda s největším úhořem v životě. Starý Vrba, jezák, ho jednou pověřil zápisem připlouvajícího voru, a aby se podíval do propusti.
Dopluly k brzdící peřejí na konci spádu. Zde se vor téměř potápěl, klády tloukly o dno a boky. Sledovali tak proplavání vorů mezi kládami a najdenou v tomu rámusu z jednoho pramenu doslova vyletěl úhoř. Děda strnul úžasem.
To nebyl úhoř jaké jsem znal a které jsme zejména na noční šňůry tenkrát chytali. A dvoukilák nebo i těžší nebýval příliš vzácný. To byla téměř dvoumetrová okapová roura! Když jej plavec na voru uviděl, uhodil ho bidlem a popadl do kabátu. Chvíli se mu ho dařilo držet, ale jak se vor namočil v peřeji, úhoř byl rázem pryč.
[easy-tweet tweet=“Jak velcí úhoří se kdysi lovili na Labi“ template=“qlite“]
V té době také výbor rybářského spolku dělal odlov úhořů do vrší z vrbového proutí. Osobně je pletl tehdejší rybmistr, který je samozřejmě také pokládal a vybíral. Jezdil podle tarasu a mladým klukům bylo záhadou, jak si může pamatovat jejich uloženi.
Vyzvedával je bidlem s háčkem a my jsme mu pomáhali veslovat. Někdy se stalo, že vrš byla ve špičce roztažena velkou silou a jednotlivé pruty oslizlé. „Fišmajstr“ to komentoval jednoznačně: to byla ouhoří máma a na tu nemáme nárok.
Nepamatuji se, že by mu někdy i velký úhoř utekl. Na prstech rukou měl „prstýnky“. To byly kroužky s vypilovanými hroty, úhoře pevně stiskl a uložil do plátěného pytle. Jednou jsem se mu děda svěřil se svým zážitkem s obřím úhořem.
Na oplátku mu vyprávěl svou zkušenost s jeho životním úhořem. Při vybírání nové vrše měl neobvyklé štěstí. Zrovna když ji vytahoval, podobný úhoř se z ní dobýval. Podařilo se mu ho dostat do loďky. Měřil přes 150 cm a vážil 8 Kg.
