Tento příběh se udál na romantické bystřině nebo spíš říčce tekoucí po severních svazích Spišské Magury. Vzpomínka na tuto říčku je spíš snem. Kluk o velkých prázdninách, který se ocitne daleko od kamenného moře domova a naučí se od táty chytat ryby. Nebo spíš rybičky. Dokumentuje onu dobu, která je charakteristická pro dětského rybáře s lískovým prutem, režnou nití a ohnutým špendlíkem.
K tomu vybavení ještě dodávám, že drobný splávek tvořilo malé suché dřívko. Dokonce špunt s husím brkem byl přepychem. Porybný se řídil jen jednou zásadou. Kluci směli chytat ryby všeho druhu, jen ne pstruhy. Každý rybařík měl svůj malý rybníček vyložený břidlicovými kameny. Tam si ukládal úlovek, který porybný kontroloval. A to bylo všechno.
Rybky jsem nosil domů. Doprovázely mě vždy nejméně tři kočky, kterým jsem úlovek se zdráháním rozdal. To zdráháňí vyplývalo z pochybnosti, zda by se střevle nedaly naložit jako sardinky do oleje. Vždyť jim byly podobném barvou! Dnes už jsou téměř vzácné, a proto je dobře, že jsou chráněny. A tak mě kočky zachovávaly realistickou věrnost.
Mezitím sě mně podařilo ulovit rybu, o které jsem si myslel, že je to malý had, něco jako slepýš. Černohnědý hřbet, břicho divně barevné, to všechno se divoce vlnilo na velkém balvanu, kam jsem onu podivnou rybu, kterou, i dnes odhadují tak na dvacet, pětadvacet centimetrů délky položil. Byla tó tenkrát největší rybá mého života, byla velice kluzká a kočkám velice chutnala. Tu rybku se mně po delší době podařilo identifikovat jako piskoře pruhovaného,
[easy-tweet tweet=“Co to bylo za rybu?“ template=“light“]
Jen stále nemohu pochopit, že se v odborné literatuře udává nížínný bahenní potok nebo tůň jako domov této rybky. Já ji chytil v průzračné říčce, kde nebylo ani špetky bahna a ani toho říčního písku tam nebylo mnoho. Musím však říci, že to byl úlovek zcela ojedinělý, už nikdy v životě jsem takovou rybu nechytil.
Na Maguře jsem jednou také místo střevle chytil malou parmičku, která však byla větší než onen krásný piskoř. Od té doby se mně nechtělo chytat malé ryby. Našel jsem si hezkou tůň s ouplavem, kde byl poměrně bystrý „vracák“, odkud jsem nosil slušnější parmy, které kočky zdaleka již nezvládaly, i když zmohutněly stejně jako můj úlovek. Nebylo divu, že si musely přizvat posilu, zřejmě zcela neodolatelné kocoury.
Jednou jsem stál u té tůně, která byla tak štědrá, když šel kotem rybář v broďácích, měl bambusák a „mrskal“ řeku v mém okolí. Bláhově jsem ho informoval, že tady žádné ryby nejsou. Rybář se pochopitelně chechtal mé naivitě, ale sebral se a šel dál. Jen co odešel, tak se to stalo. Něco mi zabralo, bylo to trhavější než u parmy, přesto jsem zasekl, a vytáhl záhadnou rybu. Byla krásná, zářila ocelově modře, při ohmatu byla o něco drsnější než parma.
Tělo bylo mocné, válcovité. Mohla měřit dvacet, možná pětadvacet centimetrů. Šupiny asi jako tloušt, jenže zcela modré a stříbrné. A měla jednu zvláštnost. Když jsem jí vyndal háček, vychlípíla se jí tlama. Asi jako když je třeba sáček v jiném sáčku a vytáhne se ven naruby. Šel kolem porybný, přebrodil jsem k němu, protože jinak se totiž nedalo u té tůně chytat a ukázal mu záhadnou rybu.
Nejdřív zavrtěl hlavou, pak mávl rukou a řekl, eh, bíla ryba a šel dál. Pak se vracel rybář s bambusákem a také nevěděl. Když se začalo šeřit, šel jsem domů, kde ve vesnické uličce na mně čekaly jako obvykle všechny kočky i se
svými kocouřími frajery. Tenkrát jsem viděl záhadnou rybu naposled v pravé podobě, pak už jen vě vzpomínkách.
Padesát let prohlížím všemožnou odbornou literaturu a nejsem schopen nalézt odpověď. Nedávno jsem nastoupil eliminační metodu. Prostě jsem postupně vyloučil všechny druhy sladkovodních ryb. které se alespoň nějakým znakem odlišovaly od té, co jsem chytil před půl stoletím a dospěl jsem k jedinému možnému závěru. Mohl to být abnormálně vzrostlý hrouzek, kterého tam v té tůni zapomněly nejméně dějiny.
Snad to byl vleký hrouzek. Ale stoprocentně jistý si nejsem. Stále nevím, jestli se normálním hrouzkům vychlípuje tlama tolik, jako té záhadné rybě od Maqury. Porovnat to nemohu, vždyť jsem tam naposledy chytal před půl stoletím. A potom, věci se vždy udály jinak, než to píší historikové.
