Jedu z práce autobusem a hledím do krajiny, která byla i přes špinavé okno podzimně barevná, prozářená odpoledním sluncem a profouknutá větříkem. Právě si v duchu sestavuji pořádník úkolů, které budu muset dnes stihnout. Něco k večeři, vyzvednout kabát v čistírně a uklidit v garáži, když do mne někdo neomaleně rýpne.
Otočím se a zírám do ošatky vousů: Karel! Tož ahoj, ogaro, praví po moravsku, nebot je Valach. Jestli by si dneska jél na lipánky? V podvědomí slyším silnou detonaci. Právě explodovala čistírna, neuklizená garáž, pomyslím si. Ostatně, ruku na srdce, i to cosi k večeři je ohroženo.
Lipani, nebo chcete-li lipánci, jak jim s Karlem ve chvílích duševního blaha říkáme, to je naše rybářská láska. Láska, která přišla až ve věku, kdy chlapům řídnou vlasy a šedivějí vousy. A to vám řekne každý, kdo něco ví o životě, že tyto lásky bývají obzvlášť těžko zvládnutelné.
Vypukla dnem, kdy byl u mne na chatě báječný kamarád, kterému jsme v dávných dobách studií říkali Tavák. Zašvihal proutkem, lehkým jako vánek, a posadil titěrnou mušku měkce na hladinu. A protože věděl kterou, kam a jak, neboť muškaření ovládl jako málokdo, vytáhl přímo pod mojí chatou tři lipánky takřka z jednoho místa.
Tedy lipánky, do čtyřicítky jim chyběly dva nebo tři centimetry. Potom vylezl na břeh a povídá. Já končím. Ale ty bys ještě mohl chytat! A strčil mi do ruky svého šejkspíra. Vkročil jsem tehdy do řeky a najednou vidím, že se po její hladině vezou desítky jepic a mušek, jako lidičky na schodech metra.
Lipani je nehlučně sbírali a udělali v řece najednou tolik koleček, že to připomínalo začátek letní přeháňky. Stál jsem v řece, oháněl se Tavákovým drahým prutem a moje oranžová jepka byla hned tu na olši, hned tam na vrbě. Když jsem se náhodou trefil na hladinu, lipánci ji ochotně sbírali, jako by věděli, že jim z mé strany nehrozí nebezpečí.
Potom jsem ale šťastnou náhodou jednoho zasekl. Na boj, který následoval, nezapomenu. Lipan měl sílu a rodný proud, já jenom luk z okrového proutku a nahnáno. Brzy se však unavil, položil se na bok a v celé své nafialovělé kráse se nechal přitáhnout. Tavák se shýbl a svým podběráčkem na gumové kšandičce boj rozhodl v můj prospěch.
Tak to všechno začalo. Sehnal jsem si muškařský prut, šňůru, mušky, svěráček, spreje a taky nůžtičky a pinzetu, jaké jsem viděl u Taváka pověšené na muškařské vestě. A teď stojím v autobuse, je říjnové odpoledne, slunce svítí a Karel šeptá: Tož co? Včil musí kolečkovat! Kroužkovat! Kolikrát ti mám říkat, že lipan kroužkuje. Když já mám koupit večeři hájím se chabě.
Večeřu, večeru, když přineseš dóm jednoho lipana, tož to není večera? Je a jaká královská! Dobrá, ve čtyři u tebe rozřeším s úlevou naše dilema a slyším Karla, jak mi uznale funí do ucha. Ve čtvrt na pět jsme na místě. Boty, pruty, podběráky a chlebníky, ještě rychle zamknout auto. Klíče pečlivě schovávám do kapsy krátkého pracovního kožíšku, který mám letos prvně na sobě, a to jen proto, že meteorologové tvrdí, že v místech s vyjasněním bude možnost přízemních mrazíků.
Karel se hned žene dolů pod jez. Má tam prý rande s lipanem, dobrých čtyřicet. Zůstávám hned pod lávkou a chystám se přivázat mušku. Z chlebníku vytahuji nůžky a pinzetu na špagátku a chci si je přivázat k obvyklé kapse, jenže chyba! Zapomněl jsem, že mám kožíšek, který nemá takové šikovné kapsy na hrudi, jako moje stará, zasloužilá rybářská bunda.
Nezbývá mi tedy nic jiného, nežli je přivázat na popruh od chlebníku. Opatrně brodím doprostřed řeky a začínám házet. Při každém rozmachu se nůžky s pinzetou ozvou: Cink, cink. Prochytávám úsek, který mám po ruce (cink, cink…), potom sejdu do hluboké vody. Opatrně cink, cink, jenom si nenabrat! Voda je už jako led!
Znovu házím a znovu cinkám jako ruská trojka. Zatím nikde nic, vůbec nic, žádné kolečko, jenom to cink, cink, k čertu! A najednou to známé, tiché a něžné kolečko. Ne, nezabral, ale sbírá. Jenže o pár metrů dál, tam nedopravím mouchu, aniž by „nezařezala“ vodu. Pokouším se udělat další krok, znovu cink, cink a honem zpátky, vody je moc.
Cink, cink ozývají se nůžky s pinzetou do mé úporné snahy dohodit dál. Tak, už je toho dost. Rychle odvazuji tyto proradné nástroje a strkám je do kapsy (první chyba). Po několika dlouhých minutách snahy dostat mouchu do blízkosti kroužkujícího lipana, jsem dosáhl pouze toho, že mi dvakrát váhavě po mušce vyjel, ale nic víc.
Budu tedy měnit. Sáhnu do kapsy pro nůžky. Nahmátnu provázek, kterým jsou spojeny s pinzetou a zatáhnu (druhá chyba). Z kapsy sice poslušně vyjely nůžky s pinzetou, ale s nimi klíče od auta. Ty ovšem nebyly na provázku, takže žbluňkly do vody těsně vedle mojí pravé boty (třetí chyba).
Voda byla čistá, takže jsme na sebe docela dobře viděli, já na klíče a klíče na mne. Leželi pěkně vedle špičky mé pravé nohy a ještě měly tolik drzosti, že se v záři zapadajícího slunce Selmovsky blýskaly. Udělám opatrný úkrok pravou nohou, ale zrada! Rychle nohu zpátky, klíčky se v odkrytém proudu několikrát převalily. Plně na mne dolehla tíha odpovědnosti za vývoj další situace.
Karlééé! Snažil jsem se řvát. Karléééé! Nic. V odpověď mi v dáli šuměl, cákal jez. Uvědomil jsem si, že za předpokladu, že chytá pod jezem, je mé řvaní zbytečné…Co teď? Spásná myšlenka! Na břeh je to asi tři metry, to dohodím. Napřed letí prut, potom nůžky s pinzetou, dále podběrák (čtvrtá chyba!)
Potom další věci v pořadí: chlebník, čepice, kožíšek, silný svetr, na kterém jsem měl šle. Ty jsem na břeh nehodil, pouze jsem je sesmekl s ramen, přímo do vody, ve které jsem stál (pouhá maličkost). Zbýval jsem já ve flanelové košili. Slunce se přehouplo za les a já si uvědomil, že se meteorologové tentokrát nezmýlili.
Nastupoval přízemní mrazík. Vyhrnul jsem pravý rukáv jak to šlo nejvíc, zatnul zuby a sáhl do ledové vody. I když jsem se natahoval, až mi v páteři hrozilo hexnšůsem, ke klíčům jsem nedosáhl. Pomalu jsem modral zimou. Když jsem si vzpomněl na podběrák, který byl na břehu, šly na mne mrákoty.
V poslední vteřině před dokonalým zmrazením, jsem si uvědomil, že je na dosah kolem mě dostatek vrbových větví. Ulomil jsem větev s háčkem, kterou jsem potom bez dalších komplikací klíče vylovil. Na břehu jsem se rychle oblékl a prokřehlýma rukama v mrazivém soumraku jsem se snažil uvázat bílou můrku.
Chvála bohu jsem ji nahodil do míst, kde lipan kroužkoval. Sebral ji! Zasekl jsem. Ruce mě pálily a byly červené, jakoby se styděly, zatím co já nechápavě hleděl na rozvázaný uzlík na vlasci…No jo, když se daří, tak se daří.