Snad každý, kdo začíná se sportovním rybolovem chce mít tu nejlepší a nejmodernější techniku. Ne jinak tomu bylo i v mém případě, kdy více než před dvaceti lety jsem s tímto sportem začínal. Posílen teorií o chytání ryb a vybaven na tehdejší dobu tím nejlepším „cajkem“, začal jsem své lovecké štěstí zkoušet na malé říčce v zapadlém koutu jižních Čech. Místní rybáři chodili však lovit na nově vybudovaný rybník, jakousi záhumenku, kam neměli hosté přístup. Potupně se o říčce vyjadřovali. Prý jsou tam jen „čudly“.
Mně však nezbylo nic jiného, než na této vodě zkoušet své umění. První dny jsem u vody vyseděl mnoho času. Od rána do večera bez valných výsledků. Jednou se po marných pokusech dívám po vodě, která byla klidná jako vždy a v tom vidím vedle tvář úplně neznámého stařečka, který se usmál a říká: Nedumej, chlapče, takhle nic nechytíš. Mávl jsem rukou a začal vyprávět své zkušenosti s touto vychytanou říčkou. Stařeček mě vyslechl, a pak za zády vytáhl sítovou tašku, ve které byl krásný zlatý šupináč, vážící snad dobré tři kila.
Podívej se, jací kapři tady v té vodě jsou, jen je musíš umět chytit a vědět, kam na ně. A potom ukázal na můj prut: „S tímhle vercajkem tu nic nechytíš, tady jsou ryby školené. To já mám na ty chytráky tohle, a ukázal na asi dva metry dlouhý vrbový prut zastrčený do křoví, na jehož konci se třepal vlasec se strašně velkým háčkem. Jdu teď domů, povídá, a zítra ráno, budeš-li chtít, tady na mě počkej v pět hodin a půjdeme na ně spolu. Určitě něco pěkného chytíš. Nestačil jsem ani odpovědět a děda odcházel s kaprem směrem k lesu.
Stál jsem několik vteřin jako opařený, než jsem se odhodlal k tomu, abych šel domů. Zbytek dne jsem již za nic nestál. Stále jsem měl před očima toho kouzelného dědečka. Druhý den jsem již nemohl dospat a byl jsem na smluveném místě již o půl hodiny dřív. Bylo přesně pět, když se ozvaly kroky a děda přicházel. Pokývnul hlavou a zašeptal půjdeme. Celý rozechvělý jsem dědu následoval. Asi po deseti minutách cesty se zastavil a velmi tiše řekl.
Když chceš chytit velkou rybu tady na tý řece, musíš se chovat co nejtišeji. Našlapovat tiše, nedupat, zbytečně nepřecházet. Každý otřes přenese břeh rybám. Vodou dojde ke smyslové čáře na bocích ryby, jíž je schopna vnímat nejjemnější vibrace. Ryba je hned na pozoru a zpravidla se vzdálí od nebezpečného místa. Potom nesmíš nikdy chytat se sluncem v zádech, protože by slunce promítlo stín tvé postavy u prutu na hladinu a ryby ujedou jinam. Pak jsme tiše šli ještě pár metrů proti proudu.
U velkých olší se děda zastavil, dal prst na pusu a zašeptal: tady jsou. Vyhlédl si k chytání nevelkou tůňku, která úzkým korytem splývala s hlubinami blízkého splavu. Nad ní byla mělčina. Voda tam byla sotva hlubší šířky dlaně a v ní mnoho rybí drobotiny. Pár metrů výše ústil malý potůček z nedalekého lesa. Děda se opět ke mně naklonil a tiše povídá: Dno je plné larev chrostíků, které jsou výbornou nástrahou na všechny ryby a proud je ukládá na dno tůňky, kde stojíme.
Ani nedutám a čekám, co bude dál. Ted si děda asi ve vzdálenosti deseti kroků od břehu upravil hloubku, nastavil splávek nějakých sto dvacet centimetrů od háčku. Tíše mi zdělil, že tůňka je něco přes půl druhého metru hluboká. Pak z kapsy vytáhl plátěný pytlík. V něm měl mezi travou nástrahu. Několik desítek písečných larev chrostíků. Vyndal dva a vytáhnul je opatrně z krunýře napíchl ještě opatrněji na háček, jehož špičku vetkl nejdříve do tvrdého článku a teprve potom jej provlékl opatrně žlutým masitým zadečkem.
Pak zkrátil délku šňůry na prutu asi do jeho dvou třetin a připlížil se co nejopatrněji k olším, prostrčil prut okénkem ve větvích tak, aby se vyhnul nejmenšímu dotyku větví. Teprve pak, když se ujistil, že spuštění vlasce nehrozí překážka, nechal nástrahu dopadnout do vody, přibrdil vlasec prstem v okamžiku před tím, než se červík dotkl hladiny u břehu, protože, jak mi pak řekl, v této malé říčce se převalují ty největší ryby podél břehu.
Splávek hopsal po hladině, než jej proud zanesl do malé kosy u břehu. Za chvíli se octnul v tíšině, poskočil jednou, podruhé, ještě několikrát a pak se položil na hladinu. V této poloze pomalu ujížděl po vodě. To je cejn, řekl tiše děda a zkrátil rychle vlasec rukou, ne navijákem a zároveň snížil špičku prutu tak, že tvořila s jeho tělem pravý úhel. Pak zasekl rybu krátkým, ale důrazným trhnutím ruky v zápěstí. Je to větší ryba, šeptl, a proto jí povolil vlasec, který prsty brzdil a dával pozor, aby byl stále napjatý.
Běhat s rybou nemohl, musel ji zdolat a unavit z místa, protože z leva i z pravá omezovaly pohyb stromy. Ryba po chvíli přestala zuřit, a to byla chvíle, kdy děda pomalým, opatrným tahem zkracuje stále vlasec a přivede rybu ke břehu. Je to opravdu cejn, chlapík něco přes kilo. Během hodiny chytil děda ještě pět dalších. Pak dal prut do ruky mně a řekl: Zkus to. A já celý rozechvělý jsem zkoušel své štěstí. Z počátku to nebylo valné, ale pak jsem chytil prvního cejna a zá ním šli další. Do oběda jich bylo osm. Oba jsme měli radost a já tu největší.
Doma jsem byl také pochválen, ale o dědečkovi jsem neřekl ani slovo. Svůj nový prut jsem odložil a chytal na prut, který mi děda uřízl. Tak jsme spolu chytali ještě týden. Kromě cejnů jsem dostal i kapra, velké plotice. Jednoho dne, když jsem se vracel z lovu, potkal mne místní rybář a ptal se, kde jsem byl na rybách. Jelikož to byl „záhumenkář“, řekl jsem, že na Vajgaru. To proto, že to byl jeden z těch, kteří tolik hanili místní říčku. Čas plynul jako voda a konec mé dovolené se přiblížil.
Den před odjezdem jsme byli s dědou na štikách, kterých tu bylo nezpočet. Při loučení jsem mu děkoval za školu, která byla perfektní, prostě kouzelná, jako on. Současně jsme si slíbili, že za čtrnáct dní přijedu na sobotu a neděli, a že se sejdeme na stejném místě a půjdeme na mníky. Bohužel, život je nevyzpytatelný. Při příjezdu do městečka v dohodnutý den jsem spatřil na náměstí smuteční průvod. Zastavil jsem a zeptal se na chodníku stojící ženy, kdo zemřel.
Odpověděla stroze: Ten starej pytlák. „Jaký pytlák,“ ptám se. No ten, co chytal nad mlejnem ryby. Šel po dešti na ryby, asi uklouzl a utopil se. Našel ho mladej Novák, když šel na houby. Na nic jsem již nečekal a přidal se k těm, kteří šli na místní hřbitov poklonit se památce zesnulého pytláka. Druhý den ráno jsem šel na naše smluvené místo k řece v naději, že se s dědou setkám, že to snad byl někdo jiný. Děda však nepřišel. U vody bylo posvátné ticho, i olše mlčely.
Pomalu jdu k tůňce, kde jsem s dědou poprvé chytal, a kde mi svěřil svá tajemství. V tom snění spatřím v křoví před sebou něco, co tam nepatřilo. Byl to dlouhý vrbový prut. Na jeho konci kus vlasce bez háčku. Opatrně s třesoucí rukou jsem jej zvedl, pohladil a následně donesl domů. Prut starého pytláka mám dodnes, jako tu nejhezčí vzpomínku na něho, na jeho krátkou, ale nezapomenutelnou školu v chytání ryb na udici, která je stále platná.