Nejlepší jsou uzené, pravil švagr Jaroslav a pohotově vyndal náčrtek přenosné udírny, vystřižený z jakéhosi časopisu. Hranou ruky uhladil pomačkaný papír a pronesl zasvěcený výklad o uzení masa od starověku po současnost, zakončený krátkou, leč působivou zmínkou o lukulských hodech.
Tím jsme se dostali obloukem od plechovky na marmeládu, hlavní to součást udírny, do starého Říma k boháči a labužníku Lucullovi.Pohlédl jsem do švagrovy sebevědomé tváře a pochopil, že námitky se nepřipouštějí. Jaroslav patří k těm šťastným lidem, u nichž míra sebevědomí je vyvážena šikovností vlastních rukou. Jen vzácně převáží to prvé a pak to ovšem bývá průšvih…
Úkoly jsme si rozdělili celkem snadno. On udělá kompletní udírnu a já, známý technický diletant, obstarám do ní piliny. V hlavě jsem měl dobře zafixovanou část výkladu o uzení, při kterém jsou na dně velké plechovky piliny, nad nimi zavěšené nasolené ryby, a to vše dole zahřívá oheň.Vzal jsem pytel a odešel na pilu. Po cestě jsem samozřejmě potkal několik nadřízených, v jejichž očích se zračil údiv a opovržení.
Jak jsem tak kráčel s pytlem přes rameno městem, vypadal jsem asi jako antoušek. Na pile jsem uctivě pozdravil muže s červeným nosem a co nejpokorněji poprosil o trochu pilin. Nevrle mi ukázal směrem k nějakému přístřešku. Nacpal jsem si jich půl pytle, pěkných, smrkových. Druhý den jsme nachytali asi patnáct plotic a odjeli i s udírnou k babičce na venkov, protože v paneláku se prostě udit nedá . Babička naše povídání o uzení vyslechla s porozuměním a aby nás nerušila v našem pro ni téměř alchymistickém počínání, odešla si nakoupit.
Jarda zručně sestavil rošt a umístil ho do plechovky. Tu posadil na dvě cihly, takže pod ní vznikl prostor na topení. Nasypali jsme piliny a na rošt naskládali první várku ryb. Hrnul jsem se do kůlny pro dřevo, ale šéf mě zastavil velitelským pohybem ruky. Se slovy: „Existuje přece technická revoluce! Vyndal z brašny vařič na propan butan. Ryby byly uzené asi za dvě hodiny. Připravili jsme do plechovky novou várku a šli debužírovat do kuchyně. Jsou vynikající , přesvědčovali jsme se navzájem, přežvykujíce hořkou dehtovitou hmotu.
Výbuch nastal nečekaně. Zatřásl celým domem a my vyskočili ze židlí jako gumoví. Plivaje kolem sebe zbytky ryb, vyběhli jsme na dvorek. Tam kde byla před chvílí ještě udírna, nebylo již nic. Pohlédl jsem na švagra a v jeho tváři jsem spatřil výraz, který jindy nemívá. No a do této situace se vrátila babička. S údivem pozorovala naše dosud strnulé postavy.
Odstála s námi minutu ticha za zmizelé plotice a odešla, aby nakrmila psa. Moc se podivila, když na zvolání Bročku, na se jí z boudy ozvalo temné zavrčení. Později se divila ještě víc, když pes odmítal několik dní vylézt z boudy. My dva jsme se nedivili ničemu. Dost rychle jsme se rozloučili a rozjeli domů. V autě se ke mně Jarda naklonil a s nefalšovaně klu-kovským údivem vyhrkl: „To ti ale byla šlupka, viď?! “ Neodpustil jsem si ironickou poznámku, že i tak jsou nejlepší uzené.