Chtěl bych vám vyprávět příběh, který se stal již před léty. Bylo to v květnu a chytal jsem na naší tůni. Takový krásný podvečer, jakých se mnoho v roce nenajde. Však to znáte, příroda kolem byla voňavá a lehounký vánek si pohrával se splávky. Chytil jsem několik línů, pár skaláků a když už jsem chtěl jít domů, pěkného kapříka. Kapr tedy putoval do sítky k línkům, kterými jsem chtěl doma oživit bazén.
Měl jsem v jednom rohu mohutný trs vodního kosatce, který svými žlutými květy a listy stínil vodu, vedle zakotvený puškvorec se svými úzkými listy byl nejmilejší schovávačkou ryb. Pustil jsem tam línky i kapříka a za několik dní jsem tam na zkoušku hodil několik žížal. Rybám vytrávilo, byly lehce chycené a tak se do nabídnutého sousta ihned pustili.
Vyplul i kapřík a nasál do sebe vodu i se žížalou. Dcerka chodila ryby krmit, já ji poučoval, jak ryby berou. Názorně viděla, proč při chytání a záběru lína splávek opisuje kruhy. Aby proto nikdy nespěchala se zásekem při tomto charakteristickém záběru línů. Mnohokrát se mnou na rybách nedočkavostí spěchala se zásekem a lín byl pryč.
Abych ale neodbočoval, i když mi to vše utkvělo v paměti právě kvůli kapříkovi. Byl zdrojem zábavy a často škádlen v bazénu žížalou uvázanou na uzlík na vlasci bez háčku. Žížalu spolkl a nechtěl pustit, až teprve když byl vytažen nad hladinu. To se opakovalo několikrát a pak začal trucovat, stavěl se nevšímavě k nabízenému lákavému soustu.
Za čas jej hra začala znovu bavit, vystihl, že musí uchopit jenom jeden konec žížaly. Sevřel tlamku a nejméně půl sousta mu zůstalo. V některých dnech byl nevšímavý, a tak nám také sloužil jako rybí barometr, zda dnes budou nebo nebudou ryby brát. Ověřili jsme si, že je to velmi spolehlivé. Nebylo rozhodující, jaké je počasí, slunečno nebo větrno, někdy prostě bral a jindy se nenechal zvábit, at mu bylo nabízeno cokoliv.
Jeho náladu neovlivnil ani několikadenní půst. Uteklo léto, kapřík byl kulaťoučký a s nastávajícím podzimem se rýsovala nerudovská otázka, kam s ním? Zabít jej k večeři nepadalo vůbec v úvahu, pustit jej zpět do tůně, s možností, že bude chycen jiným rybářem a sněden? Začalo mrznout a bazén jsme museli vypustit. Proto jsme kapra přemístili do velké ocelové nádrže, kterou jsme měli ve staré prádelně na dvoře.
Měl jsem tuto nádrž na uchovávání nástražních rybiček na podzimní lovy dravců. Kapřík se přizpůsobil, reagoval na každý vstup nebo otřesy a později i na rozsvícení žárovky. Potravu přijímal, i když v malém množství, stále. Až když se nádrž začala potahovat tenkým ledem, zůstával nehnuté stát. Vodu jsme mu občas okysličili šploucháním, trochu zatopili v kamnech, aby led roztál.
Utekla zima a z jara jsme nedočkavě napustili bazén a kapříka přemístili. S přibývajícím jarem jsme jej začali cvičit i jinak. Úderem do boku bazénu jsme jej upozorňovali na naši přítomnost. Kapřík vyjel, spolkl podle nálady chutné sousto nebo laškoval se žížalami uvázanými zase na niti. Také jsem jej začal krmit z ruky. Ležel jsem trpělivě u bazénu, žížalu mezi prsty, ale dlouho nic.
Chut ke cvičení krmení z ruky jsme mu dodávali občasným půstem, až konečně jednou žížalu z ruky jemně sebral. Od té doby bylo vyhráno. Kapřík si zvykl a potravu z ruky přijímal bez potíží, ovšem měl-li „žravou“ náladu. V té době měl již jméno. Pokřtil jsem jej z rozvernosti a s trochou zlomyslnosti po švagrovi Tondovi. Před známými a zejména děcky jsme jej předváděli jako v cirkuse. Přišli jsme k bazénu, zavolali „Tondo“ a aniž by si někdo všiml, kopli jsme do bazénu.
Tento malý trik nebo chcete-li vypěstovaný podmíněný reflex jsme zachovávali v tajnosti. Přihlížející měli dojem, že kapr na toto lidské jméno doopravdy slyší. Nechával se vytáhnout již známým způsobem nad vodu, sbíral na dně bílé červíky. Jindy jich třeba dostal určitý počet, pět nebo deset a my jej hlasitě povzbuzovali a počítali. Kapřík šmejdil na dně tak dlouho, až je vysbíral.
Pak dostal za odměnu z ruky zrnko kukuřice, většího hnojáčka nebo kuličku těsta. Kapřík stárnul a mohutněl, přežil další zimu stejně jako prvou. Třetím rokem měl již hodně přes tři kila, a to se mu stalo osudným. Dlouho tehdy (skoro do vánoc) nemrzlo a tak jsme nechávali bazén napuštěný. Až těsně před vánocemi jsme jej zase přemístili do nádrže.
Otec mezitím jako každoročně koupil několik kaprů na Štědrý den a zatím je pustil do nádrže. To už jsme měli přezimování kapříka vylepšené akvarijním vzduchováním. Přijela sestra s předvánoční gratulací a před odjezdem jako obvykle jí otec řekl svátečního kapra si vezmi v prádelně. Šla a rozsvítila, načež Tonda jako obvykle vyplul k hladině. Chytila jej, dala do tašky a odjeli…
Řeknu vám, tenkrát jsme na svátky žádného kapra nejedli. Lítost a zklamání nás dlouho provázely, výčitky nepomohly. Jen já po létech připouštím, že člověk nemá být nikdy ani trochu zlomyslný. Jinak by nebylo možné, aby Tonda zbaštil Tondu.
