Kdybych měl charakterizovat některé známé, s kterými jsem byl na rybách, myslím, že bych je za rybáře nemohl označit. Ne proto, že by přestupovali nějakým způsobem rybářský řád (toho se varují), ale pro způsob, jakým svého koníčka provozují.
Opominu až zbytečně přepychové vybavení, které dnes už jaksi samozřejmě patří na břehy vod, opominu jejich většinou sedavý styl, opominu nezájem o okolní přírodu, ale nemohu opominout dvě věci: nemilosrdné směřování za masem a nedostatek velkorysosti a džentlmenství.
Působí skutečně otřesně, když berou každou rybu, kterou chytnou, a ukládají do vezírků, když chytají do poslední chvíle, dokud nenaplní povolené kusy, když rybě nedávají šanci a když si posléze hrdě vykračují s úlovkem.
Jistě, rybář má být hrdý na svůj úlovek, není špatné pochlubit se, pochutnat si na něm: Ale rybář nesmí být masař. Nikdy jsem u nich neviděl rytířské gesto, kterým vrcholí celý lov, které naplní duši krásným pocitem a odmění rybu za její statečný boj.
Gesto, jakým je puštění ryby. Samozřejmě, řeknou, proč bych ji pouštěl, když jsem se tak namořil, abych ji dostal, a na dotaz, zda jsou tedy spokojeni, když ukončí lov, odvětí: Absolutně. Škoda, že nikdy nepoznají překrásný pocit, jaký má člověk – rybář, který po půlhodinovém zápase třesoucíma se rukama vyprostí velké štice háček, potěší se s ní a daruje jí svobodu.
Znám rybáře, kteří to dělají stále. Mají velké rybářské srdce a požitek ze samotného lovu. Ale myslím, že dobrý rybář by měl někdy to krásné gesto učinit a rybu pustit, aspoň tu první, kterou v sezóně chytí – to by mělo být nepsaným zákonem.
Rybářským vzorem pro mne byl a zůstává můj děda. Patřil k ortodoxním vyznavačům lovu na položenou, což byla snad jeho jediná rybářská chyba. Klasické vybavení, které vlastnil, už dneska zřídka vidíme: laminátový prut, naviják, kolovrátek, vlastnoručně vyráběné splávky, pár kapráků, podběrák, vezírek a několik dalších nejnutnějších a nezbytných potřeb.
Výrazy, kterých užíval, mi zněly jako kouzelná zaklínadla: buchtě, haltýř, cedule, nejčko, cinká a mnoho dalších krásných rybářských slovíček.Sedávali jsme spolu na břehu Otavy nad Pískem, krásné panoráma města po pravé ruce, zalesněné skály po ruce levé.
Zvláštní ticho viselo nad řekou, jen občas vykřikl pták, z lesa se ozval datel, u nohou nám zachrastila vodní myš, jindy se nedaleko fintila lasička, nebo k nám přes řeku plavala užovka, jejíž vztyčená hlava připomínala fénický člun. Mlčeli jsme, jen občas děda pronesl nějaké slovo nebo větu, ve kterých bylo tolik moudra.
Málokdy byla příležitost říci ono kouzelné – nejčko cinká a ještě méně bylo úlovků. A když konečně přišel vytoužený okamžik, když konečně přišla vytoužená ryba, naše radost byla nesmírná. Tam a tehdy jsem se naučil, tam a tehdy jsem pochopil, kolik velikosti lovce, kolik krásy, kolik rybářského srdce je v gestu puštění ryby.
Pochopitelně ne vždy jsme rybu pouštěli: měli jsme radost, když babička doma ocenila naše „mistrovství“, ale pocitu pustit rybu těžce vybojovanou zpátky do jejího živlu, darovat jí svobodu, tomu pocitu se nevyrovnalo nic. Děda mě to tenkrát naučil a já mu to nikdy nezapomenu.
