Letos v červenci jsem rybařil na revíru Líšeňská říčka č. 2 na nádrži u Muchové Boudy. Jde o vodu pstruhovou a já marně čekal, zda si nastražených pelete všimne kapr. Swingery se v horkém odpoledni ani nepohnuly, a já nad nimi pomalu začal přivírat oči.
Vtom jsem byl vyrušen dívčím hlasem, zda bych nešel sundat a osvobodit netopýra, který se zapletl do utržené vlasce zamotané ve větvích statné olše sklánějících se nad vodu. Prý je to jen padesát metrů odtud. Svinul jsem udice a jeden z prutů vzal s sebou s tím, že snad na netopýra dosáhnu a osvobodím ho. Přijdu na místo, kde kamarádka dotyčné dívky stála málem po pás ve vodě a snažila se na netopýra dosáhnout klackem.
Omrkl jsem situaci a našel jediné možné řešení – vylézt na strom. Vyšplhal jsem asi do výše tří metrů a větev stačilo jen přihnout, aby dívka stojící ve vodě na netopýra dosáhla. Se stromu jí říkám, ať ulomí kousek větvičky s celým chuchvalcem vlasce a kulovým plovátkem tzv. bublinou.
Když jsem slezl se stromu a košile i kalhoty měly správnou zelenou barvu kmene, přišlo teprve to překvapení. Dosud jsem se domníval, že se netopýr do vlasce jen zamotal. Je totiž známo, že i při dokonalosti svého „radaru“ vlasec neregistruje. Známe všichni dobře „záběry“ netopýrů, když máme večer nalíčeno na úhoře nebo candáta.
Netopýr se tedy nezamotal, ale jednu ze dvou mušek na návazcích prostě „zbaštil“. Tu menší vázanou jako chmýřenku na háčku č. 16. Vrátili jsme se s ním k mému nádobíčku a tam jsem mu peánem mušku šetrně vyndal. Při té operaci jeho „kvík“ znělo jako – dík. Pomohli jsme společnými silami užitečnému tvoru, který za nic nemohl.
Šel jen za svou potravou a netušil, že muška visící se stromu se mu stane málem osudnou. Dal jsem ho na kmen stromu a pozoroval. Vyšplhal do výše, kam už jsem ani nedosáhl. Než jsem v podvečer odcházel od vody, odletěl směrem k blízkým jeskyním Moravského krasu.
Kromě správného hřejivého pocitu ze záchrany tvora z nedobrovolného zajetí jsem měl navíc bublinu a dvě mušky. Zda na ně chytím pstruhy nevím, ale spolehlivě vím jedno – na tu menší jdou netopýři! Vloni jsem na Líšeňské říčce nalezl strakapůda, který zřejmě za letu zachytil křídlem za utržený visící vlasec se třpytkou.
Vlasec se mu omotal kolem křídla a už nepustil. Získal jsem sice třpytku, která byla snadno dosažitelná, ale strakapůdovi už pomoci nebylo. Před několika roky jsem našel mrtvého střízlíka rovněž zapleteného do chomáče vlasce pohozeného v křoví.
Proto apeluji na všechny rybáře, aby tyto cucky vlasce likvidovali a nepohazovali volně kolem sebe. Podaří- li se mi ale „vyrobit“ pořádného „pavouka“ u navijáku a musím tento vlasec odstranit, zmuchlám ho do chomáče a škrtnutím zápalky nebo zapalovače ho seškvařím.
Jsem sice nekuřák, ale zápalky mám u vody vždy s sebou, a tyto smotané vlasce, pohozené v trávě i na větvích, ničím i po ostatních rybářích. A nenacházím jich málo a jsou to někdy celé desítky metrů vlasců. Stačí tak málo a nebudeme svědky ptačích tragédií. Všichni přece chceme, aby pobyt u vody zpříjemňovalo ptačí švitoření a ne, aby tito milí tvorové přírody umírali třeba i naší vinou.
