Zahajoval jsem kdysi na nejhořejším konci Malše. Je to říčka, ve které se nevyznáš. Jednou je tichá, téměř potůček, jindy divoká, rozvodněná a nezkrotná. Měl jsem ji rád právě takovou, jaká byla, nevyzpytatelnou. Ono totiž za každé vody jdou jiné ryby. Když na to právě u rozvodněného a zkaleného toku přijdete, je vaše radost ještě větší.
Stál jsem na břehu pod zříceninou hradu Louzek, která tady zůstala jako neklamný důkaz českého osídlení v tomto, později poněmčeném pohraničí. Ano, všechno přešlo, dějiny, lidé, ale řeka se svým krásným českým jménem a neopakovatelnou přírodou tady byla a je. Při svém rozjímání jsem zbystřil pozornost. Na druhé straně, kde proud
přecházel v tišinu něco sbíralo. Zadíval jsem se pozorněji. Pstruzi! Dva, ale královští.
Pomalu jsem vstoupil do vody. Na nic jsem nedbal a postupoval, abych se přiblížil na dohození muškou. Konečně. Začal jsem vybírat mušky. Ale ať jsem tam přivázal cokoliv, veškeré mé úsilí bylo marné.Byl jsem trochu rozmrzelý. Mezi základní rybářské vlastnosti patří však trpělivost. A tak jsem házel chvíli mušky mokré a pak zase suché… Při soustředění na rybařinu se za mými zády náhle ozval táhlý, dlouhý výkřik.
Byl to zoufalý zvuk, vysoký, bázlivý. Otočil jsem se. Po proudu ke mně přinášela voda bezmocně se zmítající tělo statného srnce. Na dlouhé rozhodování nebyl čas. Pokud mi dovoloval proud, obrátil jsem se čelem ke zvířeti. Co s prutem? Do zubů. Hlava srnce se vynořila již těsně přede mnou a zabečela. Parůžek. Chytil jsem ho pevně pravou rukou. Levou jsem zašmátral ve vodě, ale bezvýsledně.
Prut v zubech a v ruce srnce. Stál jsem pouze okamžik, začali jsme plavat. Srnec se sice moc nemlátil, nebránil, ale byl těžký. Pstruhařské kalhoty, když se naplní vodou, nejsou taky zrovna nejlehčí. Byl jsem více pod vodou,
než nad ní. Nepustil jsem však srnce ani prut a snažil jsem se dostat k místu, kde před chvílí sbírali pstruzi. Konečně pevná půda pod nohama. Levou rukou jsem zachytil druhý parůžek.
Omotán muškařskou šňůrou táhl jsem chabě se bránícího tvora na břeh. Byli jsme z toho venku, zachráněni. Srnec zůstal ležet a co chvíli zvracel a kašlal vodu. Hladil jsem ho po chvějícím hřbetě a tiše k němu promlouval. Asi po deseti minutách se zvíře ztěžka postavilo na nohy. Obtížně, ale přece se začalo ode mne vzdalovat. Díval jsem se za ním a uvědomil si, že mne roztřásá zima. Srnec byl pryč.
Začal jsem se shánět v blízkém lesíku po dříví. Za chvíli již na břehu vesele plápolal oheň a osušoval moje svršky. Seděl jsem schoulen u plamene a snažil se usušit rychle to nejnutnější. Byla mi hrozná zima. Zabrán do práce, vybavoval jsem si znovu celou příhodu. V tom něco zapraskalo. Mimovolně jsem zvedl hlavu a zůstal ohromen. Srnec se vrátil. Pomalu přišel ke mně asi na deset kroků, zůstal stát a díval se mi dobrou minutu do očí. Potom se pomalu otočil a nadobro odešel. Poděkoval! Najednou jsem nic nevnímal, ani zimu, ani mokro. Ještě dnes, když si celou příhodu vybavím, je mi z toho moc hezky u srdce.