Latinský název Istiophorus platypterus, česky Plachetník širokoploutvý, v současnosti v odborných kruzích nejvíce používané jméno, označuje druh velké ryby příbuzné mečounům, které se hojně vyskytuje v Atlantském oceánu a v Indo-Pacifiku. Mezi přibuzný druh patří i Plachetník atlantský z Atlantiku označující se názvem Istiophorus albicans. V zahraničí ho můžeme znát například pod těmito jmény.
Ve francouzsky mluvících oblastech je tato ryba nazývána espadon voillier nebo voilier de l´atlantique. Na ostrovech Martinique a Guadeloupe se dosud používá název Bécasse de mer pocházející z roku 1658 od cestovatele Charlese de Rochefort, který při psaní historie Antilských ostrovů nazval rybu „mořskou slukou“ podle jejího charakteristického dlouhého rypce. V angličtině se setkáme s názvem sailfish nebo bayonetfish, ve španělštině pez vela del Atlantico.
Systematicky je bayonetfish řazena do čeledi plachetníkovití (Istiophoridae). Jsou to velké pelagické ryby, které se hojně vyskytují ve všech vodách světa, v tropických a subtropických oblastech Atlantiku a Pacifiku. Podle dosahované hmotnosti ryb lze rozeznat právě přesný druh ryby.
Identifikace druhu nečiní nejmenší potíže díky obrovské hřbetní ploutvi ve formě praporovité plachty, které ryba vděčí za své pojmenování. Tato nádherná hřbetní ploutev je zbarvena kobaltově modře s nafialovělými odlesky a je poseta černými tečkami. Tělo ryby má protáhlý tvar a je bočně více zploštělé než u mečounů.
Prsní ploutve jsou průměrně velké, ale břišní ploutve, které vytvářejí pouzdro na břišní straně trupu, jsou nejdelší ze všech zástupců této čeledi. Zoogeografické rozšíření Bayonetfish představuje nejrozšířenější rybí druh s protáhlým rypcem (rostrem) v teplých vodách celého světa.
V Atlantiku ji nalézáme u amerického pobřeží od Floridy a dokonce Karolíny na severu kontinuálně jižním směrem až na zeměpisnou šířku Rio de Janeira v Brazílii. U afrického pobřeží se areál výskytu druhu rozprostírá od Senegalu na severu až po Angolu na jihu a jsou zde loveny největší atlantské exempláře. V Indickém oceánu se vyskytuje od Somálska až po jižní Afriku a ve většině teplých vod asijského pobřeží. V Tichém oceánu hranici rozšíření představuje na severu jižní Kalifornie a na jihu Peru.
Biologie Bayonetfish patří k rybám s nejrychlejším růstem. Za necelých šest měsíců může dosáhnout hmotnosti 3 kg při délce 1,3 m (včetně rostra). Na základě pokusů se značkováním ryb byl průměrný věk odhadnut na 5—7 let, 10 let se dožívají jen zřídka. V Atlantiku probíhá výtěr v dubnu až listopadu a velká jikernačka může vytřít až 5 miliónů malých jiker, menších než 1 mm.
U larev o délce tři centimetry je již dobře vyvinutá praporovitá hřbetní ploutev, ale dosud chybí rostrum. Obě čelisti jsou v tomto stádiu ještě stejně dlouhé a jsou hustě pokryty ostrými, vyčnívajícími zuby. Horní čelist se začne velmi rychle prodlužovat, ale zuby zůstávají zachovány ještě několik dalších týdnů.
Při dosažení délky kolem 25 cm již vymizejí všechny charakteristické znaky larválního stadia a kromě některých tělesných disproporcí nabývá mladý jedinec podobu dospělé ryby. V tomto období také přechází na dravý způsob výživy. S oblibou loví v hejnech makrel, sardinek a dalších ryb, požírá i hlavonožce.
Dospělé ryby se často sdružují do malých skupin několika exemplářů, které nejčastěji aktivně loví během dne ve vodních vrstvách v blízkosti hladiny. Studie žaludeního obsahu početných vzorků však prokázaly na základě druhového složení a četnosti nalezených kořistí, že tyto ryby loví také ve volném vodním sloupci, u dna i na stěnách korálů.
Sportovní rybolov
Prakticky všude na světě jsou plachetníci loveni výhradně na mořské vybavení. V oblasti Dakaru, kde se každé léto od června, ale hlavně v červenci, srpnu a září tyto ryby soustřeďují v neuvěřitelných koncentracích, není za příznivého dne výjimečné zaseknout kolem dvaceti exemplářů.
Strhující je zejména počáteční fáze zdolávání, protože v průběhu prvních minut boje ryba stráví prakticky stejný čas ve vzduchu jako ve vodě. Tradiční a stále celosvětově nejvíce používanou metodou lovu je klasický trolling, kdy je nástraha tažená za pomoci motoru.
Z živočišných nástrah se za nejlepší nástrahu jeví malí cípali a také druhy velkých sardinek známé jako yaboy. Příprava nástrahy je velmi důležitá a obvykle ji dělají lodníci před vyplutím nebo během plavby na místo lovu. Na jeden výjezd se počítá minimálně s 20-30 nástražnými rybami, které se prošívají na navážce a před lovem se uchovávají v chladničce.
V Miami rybáři upravují nástrahu pomocí speciálního nástroje, kterým rybě odstraní páteř, aby zůstala maximálně ohebná. V Dakaru se nástražní ryby rozstřihávají na boku těla od řitní ploutve až po ocasní, což způsobuje dráždivější poskakování nástrahy na hladině. Navíc se z takto upravené nástrahy uvolňují pachové látky působící dráždivě na dravce.
Nástraha musí být vlečena pomalu, doporučuje se rychlost kolem pěti uzlů a umístění nástrahy ve vzdálenosti 10-20 m za zádí člunu. Za nejpřitažlivější pro záběr ryby je považována zóna pěny vytvářená kýlovou brázdou plavidla, zejména tam, kde vlny začínají slábnout. První pozornost dravců zřejmě vzbudí hluk lodních šroubů a víry způsobené plavidlem, přilákáni do blízkosti člunu se potom začnou zajímat o nástrahu.
Záběru často předchází sledování kořisti poskakující po hladině. Bayonetfish přitom vztekle tluče rostrem ze strany na stranu a pokouší se zabít nástahu, která však stále poskakuje na vlnách. Toto pronásledování může trvat i celou minutu a poskytuje rybáři nádhernou podívanou na velkou rybu, jak pleská hřbetní ploutví, kterou několikrát za sebou rozvírá a sklápí nad hladinou jako obrovský vějíř.
Jindy se dravec náhle vynoří mezi vlnami, uchvátí nástrahu, spolkne ji v pohybu a pouze ostrý zvuk odvíjejícího se vlasce signalizuje záběr. Nejpoužívanější technikou záseku při lovu na přirozenou nástrahu je tak zvaný drop back. Při této metodě necháme rybu po záběru otočit a volně odplout několik desítek metrů, než následuje zásek.
Během záběru lze během odvíjení vlasce rozlišit dva zvuky rozdílného tónu. Dokud ryba drží po záběru nástrahu v čelistech a necítí hrot háčku, odplouvá zcela klidně, což se projevuje rovnoměrným, klidným chodem navijáku. Jakmile však nástrahu pozře a pozná svůj omyl, vyráží k prudkému úniku, doprovázenému vysokým tónem rychle roztáčeného navijáku, a to je pravý okamžik k záseku.
Při lovu na umělé nástrahy se doporučuje rychlost plavby člunu 8-9 uzlů. Používají se střední woblery, nástrahy napodobující hlavonožce nebo velké streamery. V době, kdy jsou dravci přecpáni sardelemi nebo sardinkami a neprojevují sebemenší zájem o nabízené přirozené nástrahy, dají se vydláždit k zaberu pouze na uvedené umělé nástrahy. Přehled úspěšných nástrah zde.
Často jsou úspěšné velmi malé třpytky používané v Evropě. Háčky těchto nástrah musí být ale vyměněny za mořské, protože zásek musí následovat okamžitě po záběru do tvrdých partií, kde by sladkovodní trojháčky moc neobstály. Bayonetfish se také nechá poměrně snadno vyprovokovat k záběru na umělou mušku nebo streamer.
