Je to už dávno (už je mi 72 let). Rád jsem jezdíval do Klášterce nad Orlicí na dovolenou na chatu mého přítele. Odtud jsem na kole jezdil lovit ryby na Pastvinskou přehradní nádrž. Jednoho dne jsem se pozdě odpoledne vypravil na kapra a vybral místo mezi mostem přes nádrž a půjčovnou loděk, která v podvečer byla zavřená. Nahodil jsem si dvě udice a pohodlně se usadil. Byl hezký klidný den. Na protějším břehu byli asi tři rybáři a na mém jsem byl sám.
Bylo mi hezky. Pozoroval jsem klidnou hladinu a čekal na záběr. Od hráze připlouval dvousedadlový kajak se dvěma mladšími děvčaty, která se živě bavila. Kajak se u mostu obrátil a děvčata plula uprostřed nádrže zpět. Díval jsem se stále, jak klidně loďka pluje. Když dopluly na moji úroveň, ustrnul jsem. Jako bleskem zasažen se kajak otočil dnem vzhůru a děvčata zmizela pod vodou, vzápětí se vynořily hlavy děvčat a ozvalo se úpěnlivé volání: „Pomoc, ona neumí plavat.“ Kamarádka, plavkyně, podepírala neplavkyni a znova volala o pomoc.
Vzdálenost od břehu byla značná. Vyskočil jsem a utíkal k půjčovně loděk se strachem, zda loďky nejsou uzamčeny. Věděl jsem, že vesla jsou v půjčovně, a tak jsme v běhu hledal kus prkna na veslování. Naštěstí jsem zahlédl asi metr dlouhé prkno, které jsem sebral a doběhl k loďkám. Byly navlečeny na řetěz a nebyly zamčené. Krajní jsem vyvlékl,
naskočil a volal na děvčata: „Jedu vám na pomoc, držte se!„
Doplul jsem k nim a společnými silami jsme dívku neplavkyni dostali do loďky. Plavkyně se vrátila k převrácenému kajaku. Já jsem asi osmnáctileté děvče dopravil na břeh. Byla zde s partou a ta si děvče odvezla. Ani jsem se nedozvěděl její jméno. Vrátil jsem se k nahozeným prutům – naštěstí kapr nezabral. Vezírek zůstal prázdný, ale byl jsem šťasten jako nikdy. Byl to můj nejkrásnější úlovek v životě. Vzpomenu si pokaždé na tuto příhodu, když jedu na Pastviny. Copak asi dnes dělá to děvče a zda si ještě někdy vzpomene na rybáře z Pastvin?
