Bylo krásné letní ráno ke konci července. S kamarádem jsme se domluvili, že si brzy ráno vyrazíme na ryby. Jezdíme pravidelně na jeden rybník, kde máme již své místečko, nikdo nás neruší a je nám dobře. Je mlžný opar, voda klidná a ve větší dálce si sem tam vyskočí kapr. Podle nás rybářů jsou ryby většinou na jiném místě, než sedíme právě my. Je nám však krásně, jsme u vody.
Pomalu si připravujeme pruty, zapichujeme vidličky a očima hledáme místo, kde nám dnes určitě přijde velká ryba. Každý pozorujeme svoje čihátka. Půlhodinka uplynula a nic se neděje. Na kapra nastražuji malou kostičku housky a nahazuji asi padesát metrů daleko. Je právě čtvrt na osm. Natahuji vlasec, abych upravil čihátko, ale vlasec je stále napnutý.
Opět za něj popotáhnu, ale rychle se znovu napíná. Na nic tedy nečekám a zasekávám. Prut se silně ohnul a okamžitě mám dojem, že jsem zasekl většího kapra. Začínám ho pomalu zdolávat, ale šlo to poměrně těžko. Když jsem ho přitáhl na vzdálenost asi třicet metrů, objevilo se velké bílé břicho a rázem nebylo pochyb, že jde o pěknou štiku.
V tom okamžiku si uvědomuji, že mám jen kaprový háček a vlasec 0,18 mm. Opatrně jsem ji přitahoval. Ve vzdálenosti asi patnáct metrů stále ještě nebylo vidět, jak je veliká, ale jak nás postřehla, dala se na útěk. Brzda navijáku hvízdala a boj trval již čtvrt hodiny.
Lovecké chvění přecházelo z roztřesených kolen do celého těla a štika byla znovu asi dvacet metrů daleko. Trošku bylo ale znát, že neuniká s takovou vervou. Když se mi podařilo ji přiblížit ke břehu asi na osm metrů, kamarád, který mně fandil, odstranil další naše tři pruty, aby nepřekážely, byl připraven s podběrákem, zvolá: „To je ale krásné torpédo, ta má určitě přes osm kilo!“
Štika, jako kdyby to slyšela, znovu uháněla na větší vodu a naději dál od nás, ale přece už ne tak daleko. V duchu mně prošlo hlavou, vydrží to vlasec, háček, nebo štika? Byl jsem stále ve střehu, zápas trval už přes dvacet minut. Štika byla už unavena a nechávala se navést ke kamarádovi s připraveným podběrákem.
Nevím jak, ale podařilo se mi půl štičího těla vsoukat do podběráku, víc se tam bohužel nevešlo a už jsme s ní uháněli od vody. Teprve nyní jsem si uvědomil, jaké rybářské štěstí jsem měl a jak krásnou rybu jsem chytil. Spadlo ze mne obrovské vypětí nastoupila radost i pýcha. Kaprový háček byl zaseknut hluboko v okraji spodní čelisti, takže nemohla vlasec překousnout, a ten to všechno vydržel.
Štika byla nádherně zbarvená, měřila 108 cm a hmotnost byla rovných 10 kilogramů. Byla to moje „zatím“ životní štika, o to cennější, že byla zdolána na tak malém háčku i slabším vlasci. S hrdostí jsem přijímal prvou gratulaci od svého kamaráda, který mi byl velkým pomocníkem. Rybařina a naše příroda jsou opravdu krásné. Udělejme proto všechno, abychom si ji udrželi aspoň takovou, jakou ji dnes máme!
