Od útlého mládí mě uchvacovala obrovská úhoří vitalita a snaha pořád někam utíkat. Nejednou jsem na to doplácel. Poprvé to bylo, když jsem chodil na strážskou měšťanku. Chytil jsem najednou dva a upravil jim nový domov ve starém sudu na zahradě. Aby se cítili dobře, pocukroval jsem jim dno pískem a interiér vylepšil několika balvany. Byl jsem přesvědčen, že tu budou spokojeni.
Navštěvoval jsem je několikrát denně, chodil jsem k nim jako zamilovaný zahradník k orchidejím, které mu nečekaně rozkvetly. V té době bylo pevně ukuto i mé klukovské přátelství s Frantou Lindnerem. Lindnerovi měli na náměstí hospodu, pořád spoustu hostů a ještě víc práce.
Franta pomáhal, ale nejraději kybicoval při mé rybařině. Později jsme spolu prošmejdili kraj světa, na studiích, při kantořině na Podkarpatské Rusi, při toulkách v karpatských pralesích nad Rachovem a Jasinou. Byl to moc hezký čas a základní příchuť mu stále dávaly ryby. Franta byl víc teoretik a přemýšlel, já raději víc žil.
Blízko Lindnerů bydlela hodná, pracovitá a trochu mnohomluvná paní Lackovičová. Ve Stráži jí jinak neřekli než Lackovička. Patřila k několika charakteristickým figurkám, bez jakých se venkovský život neobešel.
Čas ji, stejně jako nás všechny, postrkoval dopředu prošlapanými cestami všedních starostí a jen občas se sem připletlo něco vzrušujícího, co rozvlnilo klidné zátočiny maloměstského pořádku a zahrálo novou notou.
K takové úsměvné mimořádnosti přispěli i mí dva úhoři. Na louce, která sousedila s naší zahradou, kopila Lackovička seno. Schylovalo se k bouřce a louka už byla posmrkána drobnými přeprškami. Lackovička se oháněla vidlemi, když do jejího věčně poděšeného zraku vstoupilo vlnící se hadí tělo.
Jak tomu už odjakživa bývalo, v prostotě myšlení brávaly na sebe neznámé věci podobu zla. Co se plazilo, byl had, a primitivní lidský strach ho mžikem proměnil na zákeřnou zmiji. Lackovička na ni s pokřikem zaútočila a po několika pokusech ji proťala ostrými vidlemi.
S hrůznou kořistí pak pádila do hospody, kde se nejčastěji potkávaly nové věci se starými, známé s neznámými, radosti se smutky a kolektivně se klasifikovalo vše, co se nečekaně prodralo do stereotypu zakořeněných sousedských vztahů.
U Lindnerů v sále v té chvíli posedávali štamgasti, starý pán šenkoval a roznášel pivo a ve voňavém kotli sousední kuchyně se vařilo, peklo a smažilo a z klokotajících kastrolů se hrnula dráždivá chuť připravované krmě. Jako vichr rozrazila Lackovička dveře a v rukou třímala vidle, na nichž se svíjela černá zmije.
S vypoulenýma očima zvěstovala hrůzostrašnou zprávu o zápase s jedovatým netvorem. Pracovní ruch v kuchyni i sousedské rozjímání nad nedopitými půllitry rázem vystřídala nová situace. Než bylo ale možno případ zhodnotit a přijít jednoznačně věci na kloub, vynořil se z vedlejšího pokojíku Franta.
Stačil mu jediný pohled, aby vzal detektivní příběh za své. Napíchnutého úhoře stáhl z vidlí a zmizel s ním místnímu udivenému publiku za oponou. Večer si na ouhoři pochutnal a pak zaběhl za mnou. Radostí jsem nepřetékal, ale už se nedalo nic dělat. Abychom vše upřesnili, šli jsme oba na zahradu k sudu. Byl prázdný.
Oba ouhoři se zřejmě dohodli, že je čas učinit něco pro svou svobodu. Vyčíhali si chvíli, když jsem zapomněl kontrolovat jejich přepychové vězení. Nabrali směr k nejbližší vodě a vydali se na jednu ze svých nesčetných poutí. Který došel, nevím. Ten druhý měl smůlu. Ale tak už to na světě chodí.
Jindrův případ s ouhořem byl jiný. V nejlepším slova smyslu osudový. Blažkovi měli rodné hnízdo v Dolní Lhotě a taky jim tekla Nežárka pod nohama. Jejich syn Jindra, byl vyčouhlý a nohatý a brzy moc dobře věděl, kde a jak umí řeka čarovat.
Dlouhé nohy mu zůstaly i v jinošství, kdy jsme spolu hrávali za SK Lhotu fotbal a kdy na levém křídle každému beku utekl. Ale dávno předtím ho už jeho nohy nosily pode Lhotu na Skalníkův mlýn, který už, jako mnoho jiných pamětihodností, zůstal dnes půvabnou vidinou v dýmu křehkého vzpomínání.
Řeka tam byla klidná, klouzala mezi stráněmi a vlhkými palouky k jezu a ouhořům se tu líbilo. Jindra jejich kvartýry dobře znal a chodil si sem pro ně jako do krámu. Na ty malé nahoru k jezu, na ty velké do přítmí balvanů a skal v „touních“ nad spodním jezem.
Jenže sem jezdívala i strážská Černá paní, Ema Destinnová. Sedávala na loďce pod korunami starých borovic a dubů, z neučesaných zahrad břehů jí svítily do snění sasanky a blatouchy a zpod lískových keřů modré oči jaterníků. Nad pruty vystrčenými ze zádi lodičky se tu zbavovala únavy a neklidu, jimiž ji štědře zaplavoval nevděčný svět.
Ale o tomhle Jindra tehdy ještě nic nevěděl. Byla pro něho jen člověkem z jiného světa, do něhož nám obyčejným byl přístup zakázán. Květen zaléval zemi teplými lijáky, nocí duněly tympány hromu a rozsvěcovaly se obrovskými reflektory blesků. Nastal úhoří čas. Jindra chtěl chytit velkého úhoře a proto do jámy v zátočině nad skalou nalíčil mrtvou ouklej.
Dlouho nemohl usnout, temné dunění rozvinovalo jeho klukovskou fantazii, ale nakonec ho pohltila únava, a tak zaspal. Byl čtvrtek, tehdy feriální den. Ráno si už odzpívalo koncert probuzení a na horizontu modré oblohy odplouvaly poslední podmračené plachetky nočního představení.
Tráva ještě jiskřila slzami lijáku a Jindra na první pohled viděl, že je zle. Pod skalou seděla strážská zámecká paní a dvacet kroků nad ní mířila Jindrova natažená šňůrka do hlubiny. Jindra našlapoval kolem vody tiše jak po koberci. Jeho oči zaplněné chtivostí lovce a strachem hříšníka kývaly mezi nataženou udicí a rybařící postavou tajemné zámecké krasavice.
Ted nevěděl, co dělat. Jen se díval, všechno se odehrávalo uvnitř. Pak najednou sotva slyšitelně vystříkl slaboučký praskot suché větvičky. Černá paní zakroužila pohledem za sebe a objevila venkovského kluka. Chvíli ho pozorovala, Jindra zrozpačitěl a vykoktal svůj dětský pozdrav. Netušil, že navázal existenční rozhovor.
„Chlapečku, uměl bys nachytat rybičky?“ oddeklamovala svým nádherným hlasem. Jindra samozřejmě uměl. V hodině se vrátil s konvičkou rybiček. Dostal pět korun, hotové jmění. Pro ouhoře si došel odpoledne. Ještě tam byl, táhl, nechtěl ode dna, rval se a točil, až se dlouhý temně šedý hřbet se stříbrným břichem natáhl a nechal vyvléct na břeh. Jindra ho nacpal do pytle, sbalil a uháněl domů. Nevěděl, že se v jeho životě začala rozvíjet osudová kapitola.
Destinnová poznala, že Jindra je talentovaným rybaříkem a že ji bude zásobovat rybí drobotinou. Brzy se stal Jindříškem a slavná Ema ho nenápadně adoptovala na zámecké rybářské páže. Pravidelně jí nechával konvičku s rybkami pod kořeny borovice, chodil jí na žížaly a vybíral si odměnu. Na obou stranách se slunila spokojenost.
Tak se stal úlomkem nevtíravého užitečného zámeckého’soukromí. „Až vyjdeš školu, tak se u mne hlas,“ prohodila jednoho dne. Před Jindrou začalo svítat na lepší časy. Jaké ale budou, ještě netušil. Když tedy absolvoval strážskou měšťanku, nemusel si už odpovídat na ono často nejisté: občánku, co teď. Táta s mámou souhlasili, zašel na zámek a byl přijat.
Dostal nový cajkový oblek s prádlem a stal se osobním poslíčkem s uměním obstarávat vše malé a zdánlivě bezvýznamné, co chtěla zahrada a zámecká paní. Z kluka Jindry se stal brzy zahradník a muž. To se ještě říkávalo: učení – mučení, ale pro Jindru to neplatilo. Otevíral se mu nový svět. Destinnová byla i ve svém soukromí se všemi zvláštnostmi a libůstkami osobností.
Milovala krásu ve všech podobách. Zámecká zahrada a park se v její přítomnosti proměnily v přírodní palác vůní a barev. Ve vídeňském Schonbrunu objevila českého zahradníka Mareše a přivezla si ho do Stráže. Mareš věděl a uměl a žárlivě střežil a rozmnožoval zelené poklady kolem zámku. Činil tak s prostotou neučeného muže, ale s důstojností velkého mága. U něho se Jindra naučil milovat vše, co roste, zaléváno láskou, z lůna země.
Naučil se mít rád stejnou měrou vodu i půdu a všechny ty zázraky, které se ve sledu jar, lét a podzimů z jejich klína rodí. Mezi vzácnostmi, které v té době choval strážský zámek, byl i poslední výkřik techniky, automobil Renault. V době své proslulosti ho za zvláštních okolností dostala slavná pěvkyně od císaře Viléma. Moc se s ním nejezdilo, nestal se její láskou, dávala přednost starosvětskému kočáru.
Ale kolem automobilu se točil Jindra, naučil se, co jiní ještě neuměli a moc se mu to hodilo. Po sedmi letech na zámku bylo zřejmé, že je se třeba ohlédnout po definitivě. Paní Ema upravila Jindrovi cestu k Veleslavínu ke Strnadovi, aby se v nejlepším pražském závodě dál vzdělával v krásném umění zahradnickém.
Byl to vzestup, nikoli strmý, ale šťastný. Nový pán posoudil bystře Jindrovy vlohy vládnout nejen úrodnou půdou, ale i technikou. A tak se do šňůry jeho osudu namotal nakonec automobil. Jindra pak vozil celý život lidi, zdravé i nemocné, staré i mladé, milence i škarohlídy.
