K Pavlovi jsem dojel s malým zpožděním. Netrpělivě přendal muškařský prut, košík a ostatní rybářskou výbavu do auta, nervózně si sedl a zabouchl dveře. Oznámil jsem mu, že musím ještě zajet pro benzín. „Ježíšmarjá, ale dělej, stejně jedeme už pozdě
Dneska budou brát. Cítím to! Vyvázal jsem si dvě zbrusu nový mušky, wickhamky. Jsou nesmírně účinný. Počkej, sám uvidíš. Otočil se k zadnímu sedadlu a začal krámovat v košíku. Zatím jsem dojel k pumpě. Pavel ještě chvíli přehraboval krabičky a prosakoval oblečení. Konečně vytáhl z jedné z nich slavně tu svou wickhamku, přidržel ji v protisvětle předního skla a zálibeně na ni pohlédl. „Vidíš, to je moje včerejší prácička. „Vidím, polkl jsem.“
Sluneční paprsky roznítily okolo jejích plavých vlasů záři, která mě oslňovala, ale zase ne natolik, abych neviděl, jak je krásná. Měla pružné tělo, bronzově opálenou plet a neuvěřitelně ladné pohyby, kterými leštila přední sklo našeho auta. Když domyla přední sklo, otočila se k nám. Teprve nyní Pavel přeostřil zrak z wickhamky, na kterou celou dobu civěl, do světa za okny auta. Slyšel jsem, jak polkl. Pochopil.
Dívka nám s úsměvem naznačila, že čeká. Kdosi za námi začal troubit. Popojel jsem, ale auto poskočilo a Pavel se snažil nabýt znovu rovnováhu prudkým pohybem ruky, kterým oživil umělé mušky natolik, že vyletěly z krabičky přímo proti přednímu sklu, jako by chtěly ven, narazily však a bezmocně popadaly na přístrojovou desku.
Kdyby se to bylo stalo před pěti minutami, už bych s ním nevydržel, jak by klel. Teď mlčky zíral na benzínovou krásku, která se nakláněla k nám s houbou v ruce a jen přední sklo ochraňovalo naše vyjevené obličeje. Když nám saponová pěna zakryla výhled, dal se Pavel do sbírání mušek a já jsem vystoupil z auta. Nikdy bych nevěřil, že tak krásná holka bude umývat okna aut.
Nikdy bych nevěřil, kolik může být v rutinní práci skryto elegance. Nikdy bych nevěřil, že… „Jé ty jsou pěkný, co to je?“ Řekla nečekaně a kývla na rozsypané mušky za předním sklem, které Pavel ještě nestačil posbírat. „To jsou umělý mušky, na pstruhy,“ vyhrkl jsem. „Tahleta je nejhezčí. Paráda,“ ukázala prstem na zlaté tělo wickhamky, které zářilo ve slunci. „Hodila by se k šatům.“
Chtěl jsem odpovědět něco v tom smyslu, že bych rád viděl něco, co by se nehodilo k šatům za předpokladu, že ty šaty jsou její, ale než jsem domyslel, že vlastně k jejím šatům bych se ze všeho nejlíp hodil já, vzdálil se třpytný úsměv k dalšímu autu. Zůstal jsem tupě stát před autem s tuzérem v ruce, který jsem jí ani nestačil dát do kapsy.
V rozpacích jsem nabral benzín a rychle zaplatil. Konečně jsme vyrazili. Městem jsme projeli mlčky. Teprve na dálnici Pavel promluvil: „To byl kus. Ježíšmarjá to byl kus. Viděls to?“ Hlava mu malomyslně poklesla a smutně dodal: „Takovou já nikdy nedostanu. Nikdy.“ Pak se zhluboka nadechl a mávl rukou. „Ale co, třeba zase neumí vařit.“
Pavel měl podivuhodnou schopnost utěšit se v beznadějné situaci úplným nesmyslem. Dojeli jsme k řece, kde jsem vedle mostu zaparkoval auto. Silnice řeku jen křižovala, nevedla podél vody, takže jsme museli ujít asi dva kilometry, abychom se dostali k našemu oblíbenému úseku. Protože bylo poměrně hodně vody, leckteré malé jízky a úplavy zmizely pod hladinou a jejich místo prozrazovaly jen víry a zpětné proudy.
Řeka se točila v zákrutech, které jsem znal zpaměti, a když člověk vzhlédl ke vzdálené skále, kde řeka mizela z dohledu v mírném ohybu, mohl cítit, jak někde, kdesi, v jakémsi nedefinovatelném místě vstuvuje do jeho hlavy, vymývá ji svými proudy a vracáky a vyplavuje z ní zatrpklé usazeniny města i benzínových krásek.
„Tak začneme, ne,“ Pavel rozbalil udici. „Zkusíme mou wickhamku, to uvidíš ten koncert. Jednu mám pro sebe a druhou dám tobě.“ Znovu nastalo přehrabování v krabičkách, když jsem ale zahlédl, jak se Pavlův obličej zarazil, začal jsem tušit nějakou nesrovnalost. „Zatraceně,“ zabouřil konečně, „nemůžu najít tu druhou wickhamku!“ „Nevadí, jedna ti stačí a já mám svou,“ uklidňoval jsem ho a vytáhl jsem z krabičky otřepanou mušku.“
Ryby mají špatný vkus, tahle rozbitá se jim bude určitě líbit víc, než ta tvoje vyparáděná. Pomalu jsme postupovali po proudu, Naše wickhamky prohmatávaly řeku metr za metrem, nechávaly se unášet proudem, strhávat za kameny, točily se, vířily, vznášely, ale všechno bezvýsledně. Ve dvě odpoledne jsem měl jediný záběr, který jsem samozřejmě propásl.
„Dnes to nejde. Prostě neberou, zamumlal jsem s plnou pusou salámu a chleba. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale tentokrát měl Pavel do malomyslnosti daleko. S jistotou člověka přesvědčeného o své pravdě prohlásil: „Teprve to přijde.“ Tak jsme chytali dál a přitom jsme došli až k malému jezu, kde se nedalo brodit ani za nízkého stavu vody. Nyní jez skoro zmizel pod vysokou hladinou. Viděl jsem Pavla, jak nahodil wickhamku těsně nad jez.
Já vyzkoušel už aspoň pět mušek, ale Pavel zůstal u té své. Proud ji téměř okamžitě stáhl kamsi do hloubky. Vtom se Pavlův prut ohnul, kus šňůry, který držel v levé ruce prudce vyletěl a brzda muškařského navijáku zaječela. To se nestávalo každý den.
„Je tam!“ zařval Pavel. Vzápětí jsem ho uviděl. Pstruh vyskočil vysoko nad hladinu a sluneční paprsky, které se odrážely ve vodě, vytvořily okolo něj záři, která mě oslňovala, ale zase ne natolik, abych neviděl, jak je krásný. Měl pružné bronzové tělo a neuvěřitelně ladné pohyby, kterými vnikl zpět do svého živlu. Slyšel jsem se polknout. Mlčky jsem zíral na pstruzího krasavce, který ještě dvakrát vyskočil a zajel ke dnu. Brzda zakvílela.
„Jen mu povol!“ křikl jsem staženým hrdlem na Pavla, protože bylo zřejmé, že taktiku boje určuje tentokrát ryba. Pořádná ryba. Ale Pavel byl trpělivý, a to se mu začalo vyplácet. Iniciativa přecházela postupně na něho, takže nakonec se pstruh bezmocně mrskal v podběráku, kam se taktak vešel. Když ho Pavel pokládal v uctivé vzdálenosti od vody do trávy, třásly se mu ruce. Jednapadesát centimetrů. To je můj životní.
Poplácal jsem Pavla uznale po zádech: „Dneska jsi jim to teda ukázal. A mně taky. Je nádhernéj.“ Potom mně Pavel vnutil svou wickhamku, ze prý v té hloubce musí být ještě jeden a větší. Za hodinu jsem mu ji smutně vrátil. Začali jsme balit. Na zpáteční cestě mně Pavel několikrát za sebou vylíčil boj. Zářil štěstím. Zavezl jsem ho až k domu, kde jsme se rozloučili.
Sledoval jsem ho předním sklem auta. Rybáři nezávidí, jenom tak trochu posmutní. „To je kus. Ježíšmarjá to je kus. Takovýho já nikdy nedostanu. Nikdy.“ Hlava mně malomyslně klesla na volant. Pod brzdovým pedálem se něco zablýsklo. Wickhamka!
Ta ztracená. Opatrně jsem ji zvedl. Je nádherná. A účinná. Nesmírně účinná. I na životní úlovky. Vlastně by se ohromně hodila k šatům. Ale k jakým? Zařadil jsem jedničku. K ženským nebo rybářským? Pustil jsem spojku. Zamířil jsem k benzínové pumpě. Tak uvidíme 🙂
